Podobné články:
Ester Bezděk možná znáte jako milující maminku tří dětí, influencerku, koučku a také autorku dvou knih. Ester na svém instagramovém profilu ukazuje, jak vypadá vědomé rodičovství v praxi a jak si užít kouzlo přítomného okamžiku. Kdo ji sledujete, určitě vás každý den uklidňuje fotografie hrnku kávy. 🙂
S Ester jsme se domluvily na rozhovoru, který vám přiblíží, jak to má Ester ve vztahu s manželem. Jak se spolu zvládají sladit na výchově, aby byla respektující, jak vypadá vědomé partnerství nebo jak řeší potenciální neshody.
Článek má velmi laskavý náboj a uvidíte, že vás pohladí po duši.
Začněme tedy.
Ester, máte tři krásné děti a milujícího manžela, se kterým jste oslavili deváté výročí. Jak moc jste se za těch devět let změnili?
Hodně. Troufnu si tvrdit, že jsme vlastně oba někdo úplně jiný, než když jsme se seznámili. Nejvíc vtipné mi přijde to, že jsme se seznámili jako vegani, můj muž byl tehdy dokonce vitarián. Dneska se stravujeme úplně jinak, vlastně docela normálně, vědomě, ale jíme vše. A podobné to bylo s mnoha dalšími věcmi. Jsem ale ráda, že jdeme na té cestě společně, že se vyvíjíme spolu, to mi přijde důležité a zásadní.
Jak si hledáte čas na sebe i při třech dětech? Co spolu ve „vašem partnerském čase“ rádi podnikáte?
Toho partnerského času moc není. Já jsem ale cítila, že potřebujeme být spolu, jenom spolu, i když to třeba kvůli dětem nejde v takovém tom „randíčkovém módu“ a tak jsme trochu změnili náhled na to, jak by partnerský čas mohl vlastně vypadat. Nechodíme na večeře a nejezdíme na wellness víkendy, ale děláme si společné chvíle doma – třeba když děti spí. Já uspávám, muž mezitím připraví nějaké pohoštění, a pak si povídáme, pustíme si nějaký film, nebo si třeba jdeme společně zacvičit. Je pro mě hodně důležité být spolu a vědomě si vytvářet ten dobrý prostor na to.
Jak si zvládáte vytvářet ten dobrý prostor i na sebe, když už jej věnujete dětem, a pak partnerovi?
Učím se to a neustále hledám balanc. Ono je strašně jednoduché říct – hledejte si čas pro sebe a pro partnera, ale v tom běžném režimu s dětmi a prací je to vážně náročné a vyžaduje to nějaké úsilí. Proto se snažím vždy vyvarovat v tomto ohledu nějakého srovnávání nebo nedej bože rad, protože mám pocit, že se to vše neustále mění a člověk neustále hledá nové a nové způsoby, jak naplnit všechny potřeby své, dětí, partnerské… Pomáhá mi v tomto ohledu zvědomovat si, jaké potřeby zrovna kdo má a postupně hledat způsoby, jak je naplnit.
Máte tady nějaké praktické tipy? Třeba zda ta možnost být sama se sebou u vás funguje díky babičkám, chůvě, manželovi nebo jak se vám třeba daří hledat čas během dne, aby si děti poradily samy?
Vzhledem k tomu, že naše babičky jsou stále ještě pracující a zároveň jsme se odstěhovali daleko od nich, jako pomocnice na hlídání u nás na nějaké pravidelné bázi nefungují. Takže když mám nějaké akce mimo domov, je s dětmi většinou právě muž. Zároveň ale od útlého věku učím děti, že mám i já – máma – svoje potřeby a potřebuju nějaký čas pro sebe. Bohužel, tohle je věc, kterou si spousta maminek uvědomí až příliš pozdě a je potom mnohem náročnější to s dětmi vykomunikovat… Přesto si myslím, že je to hodně důležité. A že je dobré začít kdykoli, byť čím později člověk začne, tím déle to může trvat. Děti si musí uvědomit, že i máma potřebuje čas pro sebe. Moje děti to ví, a tak si mohu během dne dopřát nějaké chvilky pro sebe i když zrovna nemám hlídání – třeba si v klidu vypít kafe a u toho si psát deník, nebo si zacvičit.
Do jaké míry jsou u vás povinnosti v oblasti starosti o domácnost s partnerem vyrovnané? Co vám funguje, aby byla doma pohoda a věci i při třech dětech jakž takž na svém místě?
Vzhledem k tomu, že na muži stále stojí velká část příjmů, vyrovnané nejsou, a vnímám to tak v pořádku. Sice už taky pracuju, nicméně pořád jen na dvě dopoledne týdně, a po zbytek času se věnuju dětem i domácnosti. Přesto ale toho můj muž dělá doma spoustu. Je to podle mě hodně o komunikaci a o tom, že vím, že se na něj mohu spolehnout. A taky je důležité hodně slevit z nějakých svých nároků na to, jak by to doma mělo vypadat, protože třeba to, že hodně peču a vařím zároveň obnáší fakt, že je v kuchyni neustále nějaký provozní nepořádek – naučila jsem se být s tím v pohodě. A takových věcí je spousta. Asi bych to nazvala nějakou lehkostí – že se prostě svět nezblázní, když to zrovna doma nevypadá tak, jak by si člověk třeba přál.
Shodujete se s manželem ohledně toho, jak vychovávat děti? Když máte neshodu, jak ji nejčastěji řešíte?
Povětšinou ano. Často ale já večer muži říkám, jak by se některé věci daly dělat ještě jinak a nabízím nové úhly pohledu na některá témata. Moc si vážím toho, že mě vždy vyslechne a snaží se to pak aplikovat. Nerada tyhle věci řeším před dětmi, většinou si to všechno řekneme až večer, když děti spí, někdy ale oba umíme dobře zasáhnout v situaci, kdy to třeba jeden z nás nezvládá, to mi přijde fajn a jsem ráda, že to takhle je.
Co bylo doposud ve vztahu s partnerem nejtěžší? Máte nějaké téma, které u vás způsobuje nepříjemnější atmosféru, než je běžné?
Myslím, že žádné takové téma není, jediné, co mě napadá, je otázka potřeb a jejich komunikace. To je něco, co řešíme velmi často a ne vždy je to jednoduché. Vnímám, že je to něco, co nás nikdo neučil komunikovat, a zároveň je to pro zdravý vztah hodně důležité, mluvit o tom, co člověk potřebuje a co vnímá a cítí.. Taky vnímám jako náročné pracovat s různými předsudky, které člověk o partnerském vztahu měl a má a učí se s nimi vyrovnávat. Je vlastně dost smutné, že nás tyhle věci nikdy nikdo neučil a že jsme do velké míry ovlivnění popkulturou, která na toto téma nepodává úplně reálný obrázek o tom, jak to ve vztahu funguje. Já se třeba až v manželství naučila nevnímat hádku jako něco negativního! Učíme se hádat se “dobře”, konstruktivně, nenechávat se ovlivňovat se až příliš emocemi a říkat věci, kterých potom litujeme… doufám, že v tomto ohledu to budou mít naše děti jednodušší, protože se jim přesně tohle snažíme předávat.
Co byste chtěli předat vašim dětem? Co by si od vás měli vzít do svých vlastních vztahů?
Určitě nějaké zdravé sebepojetí sebe sama, a pak taky právě vědomí důležitosti toho, že na vztahu se musí pracovat, že to není něco, co člověku jen tak spadne do klína a až do konce života mu to tam zůstane. Snažím se jim ukázat, že vztah – jakýkoli, nejen partnerský – musí fungovat na dobré komunikaci, důvěře a taky na vědomí toho, že jsme každý jiný, každý máme jiné potřeby a je to tak v pořádku. Zároveň děti učíme, že je dobré být upřímný a vnášet do vztahu i věci, které vnímáme jako těžké nebo nepříjemné, protože i to do našeho života, a tedy i do našich vztahů, patří.
Napsala jste krásnou knihu Rituály šťastné rodiny. Já bych se ráda zeptala na rituály, které si dopřáváte jen s manželem, pokud takové jsou. Můžete zmínit opravdu i maličkosti…
Máme jich spoustu, a různě se proměňují v čase podle toho, jak děti rostou nebo přibývají. Můj nejoblíbenější je nás společný večerní čaj – každý večer si u stolu spolu vypijeme meduňkový čaj, a u toho sdílíme, jaký jsme měli den. Je to taková prostá, ale zároveň strašně důležitá chvilka, kterou mám moc ráda.
Vaše kniha je plná těchto krásných drobností. Co byste poradila rodinám, které říkají, že na rituály nemají čas? Co je podle vás důležité změnit, aby si člověk čas našel?
Podle mě je to všechno o prioritách. Pro nás jsou na prvním místě právě naše vztahy. Náš, partnerský, i ten s dětmi. A jsou to právě rituály, které mohou vztahům dodávat pevnost, ukotvit je. Jsou to právě ty vědomě prožité okamžiky spolu, u společných činností, které se opakují, které mají v našich dnech nějakou důležitost, pravidelnost, které našim vztahům prospívají a přivádějí nás zpátky k sobě. Těmi vztah budujeme, posilujeme a právě ty nám pomáhají ve chvílích, kdy je to třeba náročné. Pokud tedy někdo říká, že na rituály nemá čas, nabídla bych mu tenhle pohled na ně. A zároveň bych dodala, že ne každý rituál musí být dlouhý a nějak pracně připravený. Můžou to být fakt drobnosti jako je společně vypitý čaj, společná vana nebo třeba procházka. Na to si může i v běžném režimu najít čas úplně každý, když tomu dá prioritu. Když v tom vidí smysl.
Máte s manželem společné sny a vize, o kterých se bavíte?
My už si svůj největší sen plníme – odstěhovali jsme se z města, z Prahy, na venkov, koupili jsme dům a úplně jsme změnili svou životní cestu. To byla naše vize, která se teď stala skutečností a naplňuje nás, takže o žádných jiných teď asi nevím…☺
To je krásné, že váš sen žijete, užíváte si ho a nevrháte se hned na další. Kdybyste měla říct jednu věc, kterou by podle vás měl dělat každý pár, aby jim vztah fungoval i v těžkých dnech, co byste jim poradila?
Asi bych řekla – mluvte spolu. Hodně často máme pocit, že ten druhý přece ví, že to přece už zná, že to přece vycítí. Není to tak. Jen pokud dokážeme dobře komunikovat, může nám to dobře fungovat. A k tomu ještě platí jedna zásada – je dobré vždy mluvit za sebe, říkat, co nám se líbí/nelíbí, co nás naštvalo, potěšilo, rozesmutnilo.. a ne hodnotit a posuzovat toho druhého a svalovat vinu za svoje emoce a pocity na druhé.
Jak navzájem vycházíte se svými rodinami? Museli jste dělat nějaká opatření, aby vám to fungovalo? Hodně lidí s tím má reálně problém.
Je to hodně těžké téma, protože vnímám, že jsme se jako generace od svých rodičů hodně posunuli a děláme spoustu věcí jinak a pro dost prarodičů/příbuzných to může být problém. Za mě je opět důležité s nimi o tom mluvit a ano, snažit se nastavit si pravidla tak, aby v tom oběma stranám bylo dobře. Což je někdy opravdu hodně náročné. U nás to je v nějakém procesu, hodně věcí už jsme si dokázali vykomunikovat, hodně ještě ne – dávám tomu nějaký prostor a čas, aby se obě strany mohly zamyslet nad tím, v čem jim je a není dobře… A bohužel, někdy to může dopadnout i tak, že člověk musí s některými členy rodiny kontakt přerušit, když tam žádný respekt a laskavost nefunguje. Je to náročné, ale někdy nevyhnutelné.
To byla poslední otázka. Děkuji za rozhovor.
Kdybyste si chtěli pořídit knihu z pera Ester Bezděk, potom na její webové stránce Rituály šťastně rodiny pořídíte stejnojmennou knihu, ve které se píše o každém ročním období a o tom, jak jej co nejlépe využít v duchu tradic, zvyklostí a rodinných radostí.
Ve své nejnovější knize Andělka píše Ester pro děti a rodiče o zdánlivě obyčejném životě jedné holčičky. Obě knihy jsou doplněny krásnými ilustracemi.
Mějte se krásně,
Vendi (a Ester)
