Podobné články:
Dnes bych se ráda rozepsala o očekáváních ve vztahu. Mám totiž za to, že (nadměrná) očekávání nám obecně velmi komplikují život – je vlastně jedno, jestli pracovní nebo osobní. Ale protože je blog o vztazích, věnovat se budu především očekáváním týkající se partnerského života.
Dnešení článek vám přinese 5 tipů, jak se s očekáváním vypořádat. Ale zase od článku neočekávejte zázraky. Největší práci musíte odvést vy sami. 🙂
Ještě mám jednu poznámku ke článku. Myslím si, že je dobré mít vysoké standardy (nejen ve vztahu). Snažit se být lepším člověkem každý den. Usilovat o společnou pozitivní změnu a partnera konfrontovat s realitou. Nicméně je dobré na začátku vědět, z čeho naše očekávání pramení, co nám fyziologicky i v hlavě způsobují a jak s nimi můžeme pracovat.
Nejprve mám v plánu vás trochu šokovat a začít odvážným tvrzením (neukamenujte mě prosím)…
ZA VŠE, CO SE NÁM DĚJE V ŽIVOTĚ, SI MŮŽEME SAMI
Uf, napsala jsem to! Žádné kameny? Jste odvážní, tak jdeme v úvaze dál.
Váš známý vám nedávno do nebes vychvaloval nově otevřenou restauraci s novým konceptem – jídlo na špejli. Nápad dobrý (zajímavý), nicméně porce malé, jídlo drahé a z restaurace jste odcházeli hladoví. Místo slibovaného „wow“ přišlo zklamání. A přitom si hosté u vedlejšího stolu špejle evidentně užívali…
Můžeme nahlédnout i pod pokličku partnerského života – vezmu například narozeniny.
Očekáváme, že partner nás pozitivně překvapí. Možná uspořádá pěkné překvapení (nebo si alespoň udělá čas na pěkný společný večer). Partner si ale bohužel nevzpomněl (třeba se mu zrovinka vymazal kalendář), anebo nám symbolicky koupil Milku, kterou jsme (opravdu) nechtěli.
Milka přináší zklamání. Naštvaní. Frustraci… Nejpravděpodobněji se pak stanou dvě věci – partner od nás negativní emoci buď „slízne„, nebo bude z povzdálí sledovat naše tiché bublání. Nicméně v obou případech se pěkný večer nekoná.
U podobných situací můžeme říct, že jsme měli „příliš vysoká očekávání“ nebo že došlo k „idealizaci„.
Idealizujeme si vždy, když dáváme příliš velký význam některému aspektu života, člověku a jeho chování nebo události. Vždy, když „čekáme“, že se někdo zachová určitým způsobem.
No jo, jenže čí je potom chyba, že se cítíme zle a v hlavě nám proudí negativní emoce.
Jo, tušíte správně.
Chyba je na naší straně…
JAK Z TOHO VEN?
TIP #1: ZKUSME NEOČEKÁVAT 🙂
Krutou pravdou je, že ideální partner existuje jen v naší hlavě.
Ten skutečný zažívá neférový souboj se stovkami romantických postav z filmů a knih (Chosé Armando z Esmeraldy, celá řada princů z pohádkek, Leonardo v Titanicu atd.). Bojuje se stovkami párů, které jsme kdy poznali a zalíbily se nám střípky jejich (na veřejnosti určitě maximálně pozitivního) chování. Možná partner bojuje s „ideálními“ vztahem, o kterém jsme se dozvěděli v časopisech nebo jsme si ho vysnili.
Sami možná uznáte, že boj nejde vyhrát. Partner bojuje s duchy a přízraky, kteří se neustále množí a kupí.
Na zamyšlení: Zkuste zapřemýšlet, které vlastnosti nebo chování vás na partnerovi zlobí. Zkuste si říct, proč tomu tak je? Kde jste přišli k představě, že se partner (nebo kdokoliv ve vašem okolí) musí chovat vámi očekáváným způsobem?
TIP #2: DRUHÉHO MŮŽEME ZMĚNIT JEN TAK, ŽE BUDE SÁM CHTÍT
Už Stephen R. Covey ve své knize 7 návyků skutečně efektnivních lidí říkával, že lidskou mysl si můžeme představit jako plochu ohraničenou velkou a tlustou zdí, která má jediné dveře. Co dveře? Bránu.
Já si ve svých představách pro dramatičnost přidávám ještě i příkop, medvědy a padající vrata s ostrými hroty…
Podstatné je, že se do mysli druhého zkrátka nedostaneme, dokud on sám nebude chtít. Můžeme chtít dotyčného (partnera) změnit, lpět na představě, že se zachová, jak chceme my… Avšak jediným člověkem, který může svou mysl měnit, je jen TEN ČLOVĚK sám.
Naštěstí, dalo by se říct. Jak by to vypadalo, kdyby všichni přišli a chtěl nás měnit k obrazu svému?
Je libo sexy slečnu? *puf* Jsem, hm, Scarlett Johannson?
Je libo uklízecího guru, protože je v bytě moc nepořádku? *puf* Jsem Marie Kondo.
Je libo skvělou matku vašeho dítěte? *puf* Jsem Mary Poppins. 🙂
A tak dále.
Na zamyšlení: Je daleko efektivnější nechat buldozer (kterým se chystáme nátlakem rozbourat zdi) doma na dvorku a raději přijít před bránu s květinou a nechat domácího, aby se nám otevřel a květinu přijal. Dobrovolně a bez násilí. V takovém případě změna možná je, protože ji člověk příjmá sám.
A možná se změnit nebude chtít vůbec. I to je (jeho) volba.
TIP #3: PŘEDPOKLÁDEJME, ŽE JSME VŠICHNI NEDOKONALÍ
Jsme jen lidi a děláme spoustu chyb. Pokud chyby někdo nedělá a myslí si, že je dokonalý, pak je právě dokonalost jeho největší nedokonalostí. A tudíž je také jen člověk. 🙂
Znáte ten vtip? „Když jsem byl mladší, byl jsem namyšlený. Teď jsem ale starší a jsem dokonalý.“
Na zamyšlení: Budeme-li počítat s variantou, že lidé (a partneři) dělají chyby, budeme dlouhodobě spokojenější. A ke svým drahým polovičkám laskavější.
TIP #4: ZAMEŤME SI PŘED VLASTNÍM PRAHEM
Naše idealizace a očekávání nám může prozradit něco více o nás samotných. Respektive napovědět nám mohou naše pocity a emoce.
- Kdy naposledy jste se cítili ranění, smutní nebo naštvaní?
- Jaká situace negativní emoce vyvolala?
- Dokážete identifikovat, PROČ emoce přišla?
- Existuje vzpomínka, která by vysvětlovala, jak jste k součansému postoji přišli?
Pokud vám přijdou otázky výše vágní, nastíním vám velmi krátký příklad z vlastního života.
V partně kamarádů a známých jsem si vždy hlídala, abych působila inteligentně. Potřeba vyvěrala na povrch vždy, když si někdo dělal legraci z mého přeřeku nebo informace, kterou jsem neuváženě vypustila.
Krásný příklad jsou třeba italské „gnochi“, které vždy úspěšně zapomenu, jak se správně vyslovují (říkejme tomu talent). Proto většinou řeknu něco jako „gnoči„, „gňoky“ a jiné obdoby…
V podobných situacích jsem sama sebe nutila říct něco moudrého, abych hloupou chybu „smetla ze stolu“. Proč jsem takto postižená jsem si uvědomila až nedávno. A jestli chcete, podělím se s vámi. 🙂
Na střední škole jsem se začala malovat (jakože řasenka, jemný make-up, možná stíny). Protože se moje maminka bála, že budu čas trávit u zrcadla a ne u učebnic, začala mi občas říkat, ať si dávám pozor, abych nebyla „krásná, ale blbá„.
Z jedné (promiň, mami) hloupé věty se stala mantra, kterou jsem v sobě měla zakořeněnou natolik, že jsem chtěla všem okolo dokazovat, že já rozhodně blbá nejsem, i když mám řasenku a pěkné oblečení.
Jestli se mi to povedlo nebo ne je asi dotaz na mé přátele a známé. 🙂
Nicméně největší poznání přišlo ve chvíli, kdy jsem si uvědomila spouštěč a také to, že mi může být úplně jedno, co si o mně druzí myslí. Protože…
TIP #5: …JEDINÝ, KDO NÁS OPRAVDU ZNÁ, JSME JEN MY SAMI
Skvěle myšlenku vystih autor knihy Čtyři dohody. Jedna z dohod nás nabádá, abychom si nedělali hlavu názorů druhých (co si o nás druzí myslí).
Představte si, že jako diváci jdeme do kino sálu, kde se promítá film o nás očima jiného člověka. V prvním sále je divák a kouká na plátno. Je jím náš partner. Na plátně vidíme, že se zrovna dívá na nás a již proběhlou událost z jeho pohledu (jeho očima). Jak nás asi bere? Já si třeba představuju, že mě Johny vidí pokrytou zlatou aurou lásky a zamilovanosti. 🙂
Svého partnera zanecháme u filmového trháku a můžeme se vydat do dalších kin – třeba našich rodičů sedících ve svých vlastních kinech. Oba nás vidí jinak. Oba vidí na plátně jiného člověka, přestože se nám podobá (třeba jsme v jejich očích stále děti, ač jsme už v reále dospělí lidé).
Nakonec se můžeme jít podívat i do našeho vlastního kina, kde sedíme my sami. Jak se vydíte?
Na zamyšlení: Filmy skončily a jsme z kina venku. Co si z této krátké představy můžeme odnést? Především uvědomění, že každý člověk (včetně nás samých) nás vidí jinak. Promítá do obrazu své představy o nás, svou minulost, své očekávání…
Mně osobně pomáhá představa, že mě vlastně nikdo nevidí takovou, jaká opravdu jsem. Vidí svou představu o mně. Pokud má tedy partner (či kdokoliv jiný) tendenci mě za něco kritizivat, je jasné, že jeho představa o mé osobě jen nenaplňuje jeho očekávání.
Což není můj (a v konečném důsledku ani váš) problém.
PROTO K SOBĚ BUĎME LASKAVÍ
Všichni jsme jen lidi. Se svými nedokonalostmi, minulostmi, zraněními, úspěchy i sny.
Ale všichni máme stejnou šanci vzít život do svých rukou a být šťastnější. Nepůjde to hned. Ani dům se nepostaví přes noc. Ani strom nevyroste přes noc. Chce to trpělivost, vůli a laskavost.
Laskavost především k sobě. Protože láskou k sobě pozitivní změna začíná.
Nebo máte jiný názor?
Se (sebe)láskou,
Vendi
