Podobné články:
Neochotně vypínám budík a vstávám. V zimě je to vždy horší. Venku je tma a zima. Jdu rovnou do koupelny, kde si oplachuju obličej. Mžouravě na sebe koukám do zrcadla. Tvář v zrcadle se mi nelíbí. Mám příliš bledou pleť, málo výrazné obočí a řasy, několik nepříjemně viditelných žilek na nose, málo červené tváře… Seznam je dlouhý.
A tak začíná moje každodenní rutina. Nanáším čistící tonikum, krém, make-up, pudr, tvářenku, tvaruju obočí, nanáším stíny, druhé stíny a nakonec přidávám řasenku.
Po této odhadem 15 minutové proceduře opouštím koupelnu. Mám obličej, který je připraven reprezentovat mě celý den. Byl to dobře investovaný čas.
Zavírám dveře bytu a připadám si perfektně. Tedy, v rámci možností.
Za celý den se najde ještě velká spousta příležitostí, kdy mám šanci sebe samu dohánět k perfekcionismu a být se sebou nespokojená.
Třeba když se kolegové začnou bavit o dění ve světě, ke kterému nemám co říct, protože jsem nestihla prolítnout zprávy. Nebo když sním indické placky k Tikka Masala, na které mám chuť, ale vzhledem k mé váze bych si měla dát rýži.
Drobná nespokojenost přichází v dalších okamžicích. Když se příliš v létě potím, až vznikají kruhy na tričku.
Když řeknu větu, které vzápětí lituju, protože jsem mohla větu formulovat líp.
Drobností, které bych udělala jinak, nebo bych chtěla změnit, je spousta. Kouzlo přichází, když se člověk zaměří na to, co už dobré je. Ne na to, co by chtěl změnit.
Pozornost, kterou dáváme pozitivům nebo negativům, je volba každého. Ta pak určuje, jak se díváme na sebe i na svět kolem nás.
Zajímalo by mě, kde jsme jako ženy přišly k názoru, že si nemůžeme dovolit být občas slabé nebo smutné…
…nevědět nebo vědět až moc…
…mlčet nebo příliš mluvit…
…být moc namalované a nebo až moc „přírodní„?
Řešení může být toto: „Mít se bezpodmínečně ráda se všemi dokonalostmi i nedokonalostmi a zaměřovat se na pozitiva“.
V technologickém průmyslu existuje speciální pojem. Jedná se o software, který firmy tajně instalují do mobilů a počítačů, aby se technika zpomalila a zle sloužila. Abychom měli motivaci koupit si přístroj nový. Softwaru se slangově říká „kur*ítka“.
Jsem názoru, že stejnou mechaniku máme v sobě i my ženy.
Pro mě ovšem není tak důležité najít viníka, jako spíše přijít na to, jak se sama se sebou popasovat. Jak přestat lpět na dokonalosti a dovolit si nedokonalost.
Osobně vnímám sebe-lásku jako cestu. Už když si myslím, že jsem na konci, vždycky se objeví téma, které nemám vyřešené. Snažím se proto začít vidět drobnostmi.
CO KDYŽ NAHRADÍME DOKONALOST LÁSKOU?
Zjistila jsem, že u spousty lidí vypěstovali perfekcionismus rodiče. Je fajn, že nám jej předali. Vychovávali nás jistě v dobré víře. My, jako dospělí, rodičům ale můžeme poděkovat a rozhodnout se z vlastní vůle, jestli tento handicap (nebo výhodu) ve svém životě chceme i nadále.
Jsem dokonale nedokonalá.
Abychom opustili dokonalost, hodí se praktikovat 3 věci.:
- Vděčnost. Žijeme. Co lepšího se nám mohlo stát? Každý den se nám děje spousta skvělých věcí. Máme teplou vodu, máme čas číst, rozvíjet se, máme super děti a manžela. Máme střechu nad hlavou. V práci se nám něco povedlo. Pozornost zaměřená na úspěch a „co se povedlo“ je začátkem cesty k vděčnosti. To je přece samo o sobě dokonalé!
- Zbavení se negativního náhledu na sebe sama. Snad je to českou náturou. Snad raději říkáme, co si myslíme, že ostatní chtějí slyšet. Raději než chválu na sebe sama máme tendenci říkat, co ještě potřebujeme udělat, dosáhnout, na sobě změnit… Otočením tohoto náhledu vzniká sebe-láska: „Co na sobě opravdu oceňuji?“
- „A tak to je. Ale jen z tvého úhlu pohledu. Jaký je další?“ Už Čtyři dohody říkají, že každý slyšíme, co chceme slyšet. Pošlete dva lidi na sjednu přednášku a každý přijde s jinými poznámkami. Proč si tedy brát názory lidí ve vašem okolí osobně? Je daleko důležitější, jak se na situaci díváte vy sami. Úhlů pohledů je tolik, kolik lidí chodí po naší planetě.
Shrnutí je asi toto. „Stačí“ mít sám sebe na první místě.
Ráno vstát, jít do koupelny a usmát se na člověka, který na nás kouká v zrcadle.
Ten skvělý človíček nás má totiž ze všech lidí na světě nejraději. A vždycky mít bude. Nezávisle na tom, co si myslí okolí.
S láskou,
Vendi
