pobyt ve tmě

POBYT VE TMĚ: JAKÉ TO BYLO A CO ČEKAT?

Pobyt ve tmě začíná být poměrně vyhledávanou “kratochvílí“. Přestože zní týden bez světla jako poměrně triviální aktivita, spousta lidí má z pobytu obavy. Osobně bych řekla, že oprávněné. Není snadné “jen tak být” bez vnějších podnětů a lidí. Až ve tmě si člověk uvědomí, kolik myšlenek za den vyprodukuje. Čemu věnuje pozornost? Jak se vlastně cítí? Když se nám vypne zrak, je jen nekonečné černo, ve kterém člověku připadá, že nemá tělo a přesto existuje. Jde o čas, kdy jsme prostě my, sami.

Protože jsem pobyt ve tmě zažila asi před měsícem, chci vám napsat, jak probíhal a jak se na něj připravit. Nicméně upozorňuju dopředu, že jde o čistě osobní zkušenost. Vsadím se, že když byste byli ve tmě vy, zažijete ji jinak.

Na doporučení mého známého jsem zvolila T-maringotku u Tomáše a Lucky, kteří mají dá-se-říct duchovní centrum s názvem Chaloupka na dobrém konci. Krom pobytu ve tmě provozují spoustu dalších aktivit jako tai chi, jógu, meditace, léčivé pobývání u včel… Velkou výhodou je, že Tomáš skvěle vaří a pobývání u nich je tak trochu i gurmánský zážitek. 🙂 Na stránky můžete kouknout sem.

DÁ SE NA POBYT VE TMĚ PŘIPRAVIT?

Když jsem kvůli této otázce volala Tomášovi, náš rozhovor probíhal následovně:

Já, velmi rychlým tempem v hlase: “Tomáši, skvělé, že si voláme! Chtěla jsem se zeptat, zda se dá na tmu nějak připravit? Třeba půst, speciální meditace každý den, mám si dávat cíle, vize…?”

Mlčím a s nadšením čekám na odpověď.

Tomáš: “Všechno bude, jak má být. Stačí, že ve tmě budeš.”

Na podobnou odpověď jsem neměla co říct a tak jsem se nepřipravovala. Její význam jsem plně pochopila, až když jsem ve tmě opravdu byla.

Na začátek by bylo dobré říct, že tma je ženský princip. Pasivní energie. Ve tmě člověk přijímá. O nic neusiluje, nesnaží se cokoliv řešit. Dosáhnout toho či onoho. Pak by se jednalo o mužský princip. Nejlepší je nechat k sobě doputovat, co má přijít a tímto principem se řídit po celou dobu pobytu.


Jedno doporučení ale na začátek přece jen mám. Uděláte nejlépe, když si informaci o pobytu ve tmě necháte pro sebe. Stále jde o poměrně neobvyklý druh trávení času (dovolenou) a o tom, co člověk ve tmě (ne)zažije a (ne)uvidí, se dá spekulovat hodiny. Hlavně s lidmi, kteří podobnou zkušeností nikdy neprošli, ale dost o ní četli.

Známý: “Nemáš strach, že uvidíš duchy? Už jsem o podobném zážitku slyšel. Jakýsi člověk byl ve tmě, kde byla vana, ve které viděl postavu jako Samaru z Kruhu. Víš, kterou myslím, ne? A vždycky, když se šel koupat, musel se rozhodnout, jestli se chce koupat s ní.”

Kamarádka: “Hele, nebojíš se, že uvidíš pavouky?”

“Já myslím, že sedm dní nevydržíš,” tvrdil zase někdo jiný. “Je to moc dlouhá doba. Vždyť tam nebudeš moct nic dělat.”

Jo, hele, a plánuješ tam chodit nahá?”

Občas jsem měla pocit, že své rozhodnutí musím hájit. Přitom nejde o nic racionálního. Spíše má člověk pocit, že do tmy chce jet. Tečka.

Poslední zářez patří mojí rodině: “Taková blbost. Do tmy. Nebojíš se, že se ti něco stane? Hele, tak my tě zavřeme k nám do sklepa, zhasneme a nemusíš jezdit nikam. Dokonce ti babička navaří.”

Můj pokoj na 7 dní. Na začátku jsem vše osahala, odkrokovala a vyzkoušela. Abych věděla.
T-maringorka. Co víc dodat? Možná, že foto je dělané “po” tmě.

JAK POBYT VE TMĚ PROBÍHÁ?

Nevím, jak to bývá jinde. Mám za sebou zatím jen jeden pobyt. 🙂 Každopádně já začínala v sobotu v odpoledních hodinách. Tomáš by onu sobotu v Praze a tak mi bylo dopřán luxusu dovezení až přímo na místo.

Nečekaně přišel jeden z nejsilnějších momentů v prvních minutách pobytu. Když jsme si za svitu lampičky vybalila poslední věc, odkrokovala maringotku, odstěhovala přebytečný kufr do předsíně a povečeřela, přišel moment, kdy jsem si sama musela zhasnout a odnést lampičku do vedlejší místnůstky, čímž začala tma.

Je až nepopsatelné, co za pocit se objeví, když si má člověk sám zhasnou a tím učinit dobrovolné rozhodnutí, že jeho pobyt “právě začíná“.

Tma, kterou člověk zažije, je absolutní. Nekonečná. Zkoušela jsem šermovat rukama před obličejem, ale ruce nikde. Ano, věděla jsem, že ruce mám. Jenže jsem si připadala, jakoby mé tělo vlastně ani neexistovalo. Zůstalo jen vědomí. A spousta myšlenek.

Říká se, že první den až dva člověk jen spí. Mohu potvrdit.

První dny člověku létají myšlenky sem a tam. Tomáš měl skvělé přirovnání: “Hlava je jako turbína. Než začneš myslet, chvíli to trvá. Když ale začneš, je velmi těžké myšlenky zastavit.” Pamatuju si, že jsem občas seděla naprosto vyřízená a unavená spoustou myšlenek a prosila jsem samu sebe a svou hlavu, aby už přestala myslet.

Další dny si tělo (a především hlava) zvykají, že nic nemusí a začínají se postupně zklidňovat. Oči už se nesnaží hledat záblesky světla a člověk musí věřit, že mu potenciálně vyskytující se pavouci nevlezou do pyžama. 🙂

Čím déle jsem byla ve tmě, tím menší hlad mě trápil. Tomáš nosil jídlo jedenkrát denně. Při této příležitosti jsem měla možnost volby. Buď si jej zavolat do tmy a povídat si, nebo mlčet a nechat ho jít. Krom prvního dne, kdy jsem Tomáše evidentně zaspala, jsem využila příležitost k povídání pokaždé. Je prostě skvělé mít vedle sebe člověka, kterého sice nevidíte, ale alespoň ho po čase plném samoty slyšíte.

Nejčastěji jsme spolu mluvili o tom, co jsem prožila od poslední návštěvy a co mi dělá starosti. Tomáš mi sděloval svůj pohled na věc a občas jsme se domluvili na cvičení (meditaci), kterou mohu ve tmě praktikovat.

Meditace vnímám jako velmi podstatnou součást celého pobytu. Díky nim jsem přijala své strachy i smutky. Uklidnila jsem mysl. A podařilo se mi chvíli nemyslet.

Nemusíš se o nic snažit. Už jen tím, že ve tmě jsi, se to děje. Odevzdej se. Příjmi, co ti tma přináší. Neusiluj.”

Proto je vhodné praktikovat v běžném životě meditaci. Pokud člověk na nic nemyslí, dokáže naslouchat svému tělu a sám sobě. Což přes balast myšlenek není jinak možné.

VE TMĚ PŘICHÁZÍ RŮZNÉ VLNY

Mně osobně přišla vlna smutku a zoufalství. Hned po zhasnutí v prvních dvaceti minutách. Začala jsem brečet a nadávat si “že sedm dní určitě nedám”.

Přišla taky vlna strachu. Radosti. Klidu. Bezmoci. Nudy… Vln byla spousta. Podle Tomášova zadání bylo mou snahou všechny vlny jen pozorovat a nechat je přejít.

Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela, jaké je s vlnami bojovat. Čím víc se člověk proti vlnám vzpouzí, tím silnější jsou. Je to stejné, jako když stojíte v rozbouřeném moři a stojíte proti nim. Když jim budete chtít vzdorovat, mohou vás strhnout a rozmetat. Pokud s nimi poplujete “po proudu“, postupně protečou a zmizí někde v dáli.

Je možné mít ve tmě krizi? Rozhodně. U mě to bylo zmíněných prvních dvacet minut. Krize přišla také druhý a pátý den. Dobře. I šestý. A abych byla upřímná, bojovala jsem se sebou i před spaním. Když totiž člověk nic fyzicky nedělá, hůř se mu zaspává. Což dělá “pěkně” dlouhý den.

Proti nudě se ve tmě moc bojovat nedá. A možná nakonec zjistíte, že proti vlně nudy ani bojovat nechcete. Tma je natolik jedinečný zážitek, že je škoda si jej vyplňovat aktivitami, které můžete dělat za světla. Přestože jsem si po vzoru Jaroslava Duška vzala pastelky a papíry na malování, vůbec jsem je nevyužila. Plánovala jsem taky trochu cvičit. No, nakonec jsem však jen byla.

Poznámka: Je dobré vzít si s sebou papír a tužku. Občas mi hlava vyhodila úkol nebo poznámku, kterou jsem nechtěla zapomenout. Velmi mě tedy uklidnilo, že jsem si mohla věc zapsat a z hlavy vypustit. Světe div se, psala jsem poměrně čitelně.

Můj největší vítač po tmě. Tříměsíční štěňátko Tara.

JAKÝ BYL NÁVRAT NA SVĚTLO?

Nepopsatelně skvělý! Kdo nezažil, neuvěří. 🙂

Tomáš mi dal na výběr – vstávat normálně během dopoledne, nebo s východem slunce. Vybrala jsem si to druhé na základě doporučení. Pocit, kdy člověk opět vidí, bych přirovnala k Fénixovi a jeho zrození z popela.

Najednou si člověk daleko víc užívá všechny barvy, obrysy i samotnou lidskou tvář.

A tak jsem v úžasu seděla na zápraží maringotky a koukala na padající listí, pole v dáli i na svoje ruce, které konečně “začaly existovat“.

A CO JSOU HLAVNÍ UVĚDOMĚNÍ?

Víte, už jsem přečetla hodně knih na téma duchovní rozvoj. Čtyři dohody, Moc přítomného okamžiku, Bdělost… Všechny popisují stav osvícení a síly přítomnosti. Když jsem knihy četla, vždycky jsem si na racionální úrovni říkala: “Jasně, chápu. Dál.”

Jenže ona je jedna věc číst a druhá dělat. Dokud člověk jejich nauku nezažije, doopravdy neví.

Znáte příběh o žebrákovi a pocestném? Žebrák sedí na bedně a ptá se kolemjdoucího na drobné. Když pocestný řekne, že nic nemá a zeptá se, na čem že žebrák sedí dostane se mu odpovědi: “Nevím.”

“Tak se podívej,” říká pocestný. Když žebrák bednu otevře, vidí, že celou dobu seděl na truhlici plné zlata (z knihy E. Tolleho).

Dlouho jsem si připadala stejně. Jako žebrák, který má ve svém životě spoustu materiálního bohatství a milujících lidí. Ašak uvnitř jsem byla “chudší“, než bych chtěla. Upřímně, stále své bohatství ještě nevidím. Ale už jsem si toho alespoň vědomá. Což vnímám jako velký pokrok. 🙂

Ráda bych vám napsala, co si odnáším, avšak jedná se o natolik osobní a abstraktní poznání, že je těžké věty sesumírovat. Snad i vám bude následujících několik bodů něco říkat:

  • Pozornost je životní energie všeho. Myšlenky, pocity, štěstí i smutku. Čemu věnujeme pozornost, to roste a sílí. Proto je třeba vědomě si vybírat, čemu dáme ve svém životě prostor.
  • S pozorností souvisí přítomnost. Štěstí a radost je teď a tady. V tomto okamžiku. Minulost se stala, už ji neovlivníme. Budoucnost teprve přijde a v určitém slova smyslu je vzdálená a beztvará. Navíc ji teď neovlivníme. Co ale můžeme ovlivnit je přítomnost. To, jak se teď zachovám a jak teď žiju.
  • K přítomnosti se dostaneme přes bdělost. Pokud dokážu dosáhnout bdělosti, potom vím, co se mi teď děje. Vím, jak se cítí mé tělo, jaké vlny přichází, jaké myšlenky se vyjevují v hlavě. Myšlenky mohu ovládat. Tím, že jim dám vědomě pozornost, nebo (jim pozornost nedám) a nechám je jít. Jako mraky na obloze, které mohu pozorovat a představovat si, co mi připomínají, ale které mohou plout i beze mě.
  • Často jsem si kladla otázku, jaké programy v sobě mám zakořeněné? Jaké příběhy o sobě vyprávím sobě i ostatním? V co věřím a co jsou “pravdy“, které mi byly vštípeny? Školou, rodiči, přáteli, mnou?
  • Velmi mi pomohly Čtyři dohody. V zásadě shrnují, na co jsem přišla a co se snažím každý den praktikovat: Žádné domněnky, miř slovem přesně, dělej vše nejlépe (jak dokážeš) a neber si nic osobně.

Dnešní článek zakončím mantrou, kterou jsem si ve tmě neustále říkala. Obsahuje všechno důležité.

Odpouštím si, odpouštím ti – minulost a pády. Nebojím se. Žiju plně. Teď a tady.

No a příště už zase o vztazích. 🙂 Tedy, pokud nemáte nějaké dotazy?

S láskou,

Vendi

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek