Některé z nás učili už odmala: “Neplač.“, “Nebuď hysterická.“, “Buď chlap.“ Emoce se proto snadno začnou jevit jako něco, co je třeba skrývat. Protože ruku na srdce – kdo se rád vystavuje vzteku nebo smutku? A co si vlastně o sobě říkáme, když emocím podlehneme?
Mnozí by je raději potlačil nebo schovali pod koberec. Jenže i když bychom si někdy přáli některé emoce nemít (nebo aby je neměl ten druhý), nezmizí tím, že je odmítneme. Nebo, že jim dáme takový průchod, až jsou zničující.
Tento článek je pozváním k tomu, podívat se na sdílení emocí a jejich roli ve vztazích jinak. Ne jako na hrozbu, ale jako na příležitost k pochopení.
K čemu jsou nám emoce ve vztahu?
Představte si emoce jako kontrolky v autě. Když se rozsvítí, něco nám říkají. Třeba že dochází palivo, že se něco přehřívá nebo že potřebujeme zastavit a podívat se pod kapotu. Emoce ve vztahu fungují podobně. Upozorňují nás, že se něco děje. Je tedy daleko zdravější nebrat je jako problém, ale jako signál.
V terapii pracuji mimo jiné podle metody EFT (Emotionally Focused Therapy), jejíž autorkou je Sue Johnson. Na sezeních se díváme skrze optiku toho, že emoce nejsou zdánlivě náhodné výbuchy. Jsou hlubokou součástí našeho vnímání sebe, druhého, vztahu i světa. Konflikty, které se mezi námi objevují, jsou pak často jen viditelným projevem něčeho daleko hlubšího, co se nás dotýká.
Když se naučíme naslouchat tomu, co se skrývá za podrážděním, kritikou nebo dokonce prásknutými dveřmi, otevíráme si cestu k větší blízkosti ve vztahu, hlubokému porozumění a tak trochu i léčení.
Například když partner přijde domů a řekne: „Zas je tu bordel jak v tanku!“, máme několik možností, jak zareagovat. Mně osobně sedí způsob, jakým o reakci mluví nenásilná komunikace psychologa a mediátora M. Rosenberga. Tento koncept říká, že se vždy můžeme rozhodnout, jak zareagujeme. Máme tyto 4 variaty:
- Obvinit sebe: “Ach ne, měla jsem uklidit. Musím si na to dávat větší pozor.“
- Obvinit partnera (kritika, pohrdání): “To říká ten pravý, který neumí ani naskládat myčku.“
- Naslouchat své emoci a potřebě: “Když slyším, jak říkáš, že je tu binec, cítím se mrzutě, protože potřebuju uznání za to, co jsem dnes zvládla.“
- Naslouchat emocím a potřebě partnera: “Cítíš se rozladěně, protože po práci potřebuješ klidné prostředí a teď tu vidíš chaos?“
Takže, co je za oním povrchovým podrážděním?
Možná právě ve vašem případě a v situaci, kterou máte na mysli, má partner z něčeho obavu. Něco jej zranilo. Možná se cítí odmítnutý – a jeho tělo se brání útokem nebo únikem.
Pokud chcete začít své emoce i potřeby lépe poznávat a sdílet, ideálním startem může být Program 21 dní pro zdravý vztah, ve kterém každý den krok za krokem rozvíjíte porozumění sobě i partnerovi. Součástí programu jsou i karty emocí a potřeb – velmi praktický nástroj, jak si osvojit jazyk emocí a přiblížit se jeden druhému bez tlaku.
5 základních emocí a co se děje pod nimi
Možná vás překvapí, že většina našich vnitřních bouří 🙂 vychází jen z pěti základních emocí: radost, smutek, strach, hněv a překvapení.
Je opravdu užitečné o nich vědět a třeba se zkusit zaměřit aspoň na směr, kterým nás emoce vedou – ale pokud chceme vztahům a sobě opravdu porozumět, potřebujeme daleko bohatší “emoční slovník“. Je velký rozdíl cítit hněv… nebo zažívat beznaděj, zášť, rozčarování, úzkost či frustraci. A protože často nevíme, co vlastně cítíme, raději místo emocí rovnou reagujeme – křikem, mlčením, ironií nebo únikem z rozhovoru.
Představte si například, že muž přijde domů a partnerka mu vyčítá, že na ni nemá čas. On na to reaguje obranně: “Co zas řešíš?!“ Za jeho podrážděním ale může být hluboký pocit, že selhává. Že není dost. A za jejím výbuchem může být smutek z osamělosti, kterou už dál nedokáže držet.
Emoce je tedy nějaký vnitřní prožitek – to, co nám tělo a mozek dávají najevo jako odpověď na náš vnitřní svět. Reakce je to, co uděláme navenek. Právě proto je důležité se nejprve naučit emoce v sobě rozpoznat a pojmenovat. Bez nich se totiž v komunikaci často míjíme – i když vlastně oba v hlubinách všech pocitů chceme totéž. Být milováni.
Jak poznat, co děje v nás?
Jak už bylo řečeno, emoce je zdravější vnímat jako signál než jako problém. Emoce se objeví, když je nějaká naše potřeba naplněná (a my cítíme klid, radost, vděčnost…) nebo nenaplněná (a pak přichází smutek, podráždění, frustrace nebo beznaděj).
Tohle jednoduché rozdělení nám může pomoct v tom, že přestaneme vidět druhého jako někoho, kdo nás “provokuje“ nebo “zase něco řeší“, ale začneme slyšet, co mu chybí. A stejně tak to platí i obráceně – když se něco děje nám, můžeme se sami sebe zeptat:
„Jakou potřebu mi tahle emoce odhaluje?“
Je totiž velký rozdíl mezi:
“Jsem naštvaná, protože jsi mě neposlouchal!“
“Cítím vztek a zároveň smutek, protože jsem potřebovala být vyslyšena.“
První věta útočí, druhá odhaluje něco hlubokého na pozadí.
Možná právě v téhle fázi si někteří z vás uvědomí, že nemáte dovednost pojmenovávat své emoce. A že vlastně celá ta “blbá” komunikace ve vztahu může mít jednoduchý základ: nevíte, co se (uvnitř vás) děje – a tak to neumíte říct ani druhému.
Meta-emoce: Když neumíte unést emoce partnera
Bylo by skvělé, kdybyste se na momenty, kdy se s druhým nemůžete domluvit nebo kdy druhý projeví emoce jinak, než by bylo záhodno, mohli dívat z nového úhlu pohledu. A ten vám chci nyní nabídnout. Protože komunikace ve vztahu a vztahy jako takové vyžadují ladění se na sebe sama i na druhého a neustálé hledání nových cest.
Ráda připomínám, že jste dva cizí lidé, kteří se potkali a jdou teď spolu životem. Krom rozdílné výchovy nebo názorů te tedy pravděpodobně potkali dva lidé, kteří emoce a jejich projevy vnímají jinak.
V párové terapii mluvíme o tzv. meta-emocích, tedy o našem přesvědčení, jak by se emoce “měly“ prožívat, vyjadřovat, nebo naopak držet na uzdě.
Od dětství totiž máme jasně nastaveno, jak pracovat s emocemi – co je správné a co špatné. Mladí kluci slýchají, že mají být silní, nezlobit se, neplakat. Dívky se zase učí přizpůsobovat, být pečující a nedělat scény. V dospělosti pak čelíme situaci, kdy muži emoce spíš potlačují, protože se je nikdy nenaučili vyjadřovat, a ženy je vyjadřují, ale někdy bez výsledku – protože nejsou slyšeny nebo jsou považovány za přecitlivělé.
A tak si s sebou do vztahu přinášíme i tenhle „meta-náhled“ na to, co se ve vztazích smí a nesmí cítit. Setkávám se s tím, že ženy mají potřebu mluvit do hloubky a muži zase cítí tlak, že musí najít rychlé řešení. V partnerské komunikaci ale potřebujeme vytvářet prostor pro oba způsoby komunikace.
A právě tady často vzniká třecí plocha – ne kvůli tomu, že emoce jsou, ale kvůli tomu, že je prožíváme jinak a přemýšlíme o nich jinak.
Partner, který říká “Tvoje emoce mě děsí“, často sám nemá dovoleno cítit. Nebo nemá kapacitu být svědkem něčeho, co mu připomíná bolest z minulosti. Není to výmluva pro to, jak s emocemi zacházíte– ale je důležité pochopit, že věc jako meta-emoce existuje.
V takové situaci pomáhá:
- Začít si klást otázku: “Jaké mám já přesvědčení o emocích? A co je to jeho/její?“
- Otevřít dialog o tom, čeho se bojíme, když druhý projevuje emoce intenzivně.
Třeba: “Když pláčeš, mám pocit, že něco nezvládám. Bojím se, že ti nemůžu pomoct.“ Nebo taky: “Když mlčíš, cítím se opuštěná. A moje emoce pak ještě zesílí, protože nevím, co se děje.“
Asi tušíte, že ani tohle není lehký rozhovor. Ale často právě tenhle pohled do hloubky pomůže pochopit, že oba to máme těžké – každý jinak.
Jak sdílet emoce bezpečně?
Tuto zprávu mi napsala má sledující. Trápí ji, že partner odchází z diskuze.
“…můj přítel má strašný vztek kdykoliv přijde na řešení jakéhokoliv problému. Není s ním řeč, hned se vytočí, nedá se uklidnit, dost často musí odejít pryč, ale to bohužel problém neřeší. Vrátí se se stejně naštvanou náladou. A já mám problém přestat, když jde do tuhého, protože se o ničem nemluví a nechce mluvit a já už to potřebuji ze sebe dostat – dost často i brečím…”
Když se v partnerské konverzaci začne zvyšovat napětí, může přicházet nevědomá reakce. To, co nazýváme nedorozuměním, je často jen obyčejná biologická reakce na stres. Můžete si to představit jako neschopnost mozku jakkoliv uvažovat nebo přijímat informace, případně unést další tlak.
Náš nervový systém je nastaven tak, aby nás chránil. A když se cítíme ohroženi (třeba jen slovně) přepne do módu útok / útěk / zamrznutí. Co dělá mozek si můžete představit jako semafor. Když jsme v pohodě (bezpečí), svítí na našem vnitřním semaforu zelená. Když začíná přituhovat, mozek přepne na oranžovou a připravuje se, co bude. V této fázi už se naše myšlení velmi zpomaluje a naopak proudění krve zrychluje.
Nakonec je přemýšlení úplně zastaveno a to si můžete představit jako červenou na semaforu – v takovém stavu se sebou nemůžete nic dělat, protože reakce přebírá limbický systém a ten nepřemýšlí, ale koná (opět – utíká, zamrzne nebo útočí).
Takže, jak vidíte, to, že v konflitku nedokážete reagovat není to slabost. Je to přirozená reakce na vnímané nebezpečí. A v partnerství může nebezpečí znamenat i “bojím se, že nejsem dost dobrá“ nebo “bojím se, že mě opustíš“.
Problém tedy je, že nemáme kapacitu unést emoce a prožívání svého vnitřního světa.
Odpovědí, jak situaci řešit, je schopnost se regulovat. Tedy vrátit se do stavu klidu, což je jedním z největších darů, které si jako partneři můžete dát.
A zároveň je to dovednost.
Tohle je moc důležité. Přemýšlet nad zvládáním konfliktu a komunikací jako nad dovedností, ne vlastností. Dá se kultivovat. Učit se ji. Podporovat v sobě i v druhém.
Mnoho konfliktů by neskončilo bolestí, kdyby měli partneři prostor a nástroje na to, jak se ve vypjaté chvíli zastavit, nadechnout a zůstat ve vztahu, i když je to těžké.
A právě tomu se budeme podrobně věnovat na webináři. Ne půlhodinovou meditací (i když i ta může pomoct), ale konkrétními způsoby, jak v praxi zvládnout chvíle, kdy tělo křičí a emoce tečou proudem.
Proto vás zvu na webinář Anatomie partnerského konfliktu zdarma!
Pokud vás dnešní článek oslovil, srdečně vás zvu na bezplatný webinář Anatomie partnerského konfliktu, kde se na emoce ve vztahu a celou skladbu konfliktu podíváme ještě hlouběji.
Dozvíte se, proč hádky vznikají i jak jim předcházet. Proč, i když se snažíte něco ve vztahu změnit nebo zlepšit, často se to setkáte s neutrální nebo negativní odezvou. A podíváme se i na to, jak se po hádce usmířit, aby váš vztah nepadl kvůli něčemu, co se dá vykomunikovat.
Přihlásit se můžete zde. A součástí je i mini-výzva Mluvit bez kritiky ve 4 krocích. Takže inspirace bude víc než dost.
Když rozumíme emocím, rozumíme i vztahu
Vztah, kde jsou emoce vítané, je vztah, kde můžeme být skutečně sami sebou. A kde se nemusíme bát říct: “Dnes je toho na mě moc.“, nebo: “Dneska jsem se cítila mrzutě, protože jsem měla pocit, že jsem na všechno sama.“
Pokud vás to láká – napište si dnes večer, jakou emoci nejvíc cítíte. A zkuste si říct, s jakou potřebou může souviset. No, a pak se přihlaste na webinář. Protože i malý krok může být začátkem velké změny.
