Šestinedělí a baby blues: Krásné i emočně vyčerpávající

Podobné články:

Také občas míváte pocit, že je mateřství ostatních prozářeno sluncem a nad vaším se sbíhají černá mračna? K mému velkému překvapení byl vstup do nové role náročnější, než porod samotný. Až později jsem zjistila, že se v šestinedělí mluví o termínu baby blues. Nejde vyloženě o trauma, ale žena k němu nemá daleko.

Sama jsem byla po porodu překvapená a hlavně smutná, že svou roli nezvládám. A asi ani nezvládnu. Proto jsem byla pozitivně překvapená, že pro mé pocity existuje terminus technikus a je poměrně běžnou záležitostí.

Především prvních několik dní a týdnů je změna nepředstavitelná. Spousta z nás bojuje s hojením (se) po porodu, sebevědomím v nové roli matky… Do toho se musíme znovu přelaďovat ve vztahu s partnerem a v nečekaných vlnách samozřejmě přichází i v vyčerpávající emoce.

Je div, že zvládáme starost o miminko. 🙂

Chci vás tímto moc a moc podpořit, abyste mluvily i o svém vlastním příběhu a sdílely jej s kamarádkami a jinými ženami. Právě sdílení a pojmenování emocí tehdejších okamžiků má ozdravné účinky. Věřte mi.

Dnešní článek je proto myšlen jako vlastní osobní příběh šestinedělí a snaha podpořit všechny ženy, kterým se zdá, že to nějak moc prožívaly a tolik si „zažátky“ neužívaly.

Jak je to s baby blues?

Termín baby blues označuje rozpoložení novopečené maminky, které má co dočinění s nevysvětlitelnými pocity smutku nebo náladovostí. Uvádí se, že postihuje 4 z 5 žen. Jde tedy o poměrně běžný jev, o kterém se však před porodem příliš nemluví.

I když by mělo…

Emoce jako na houpačce mají přitom logické opodstatnění. Souvisí s poklesem hormonů v našem těle (progesteronu a estrogenu). Ruku na srdce. Kdy naposledy jsme měly tak málo spánku a tolik obav z naší nové role doprovázené pláčem našeho miminka, které je na nás závislé?

Dovolte mi uvést na správnou míru toto:

Milé ženy, pokud jste se po porodu cítily, že svou roli nezvládáte nebo že snad dostatečně nemilujete své dítě, jde o úplně normální jev. Časem se srovná. A věřte, že ačkoliv se nyní zdá být mateřství jako „něco, co snad nikdy nemůžete zvládnout“, přijde chvíle, kdy ony pocity mít nebudete.

Čímž se postupně dostávám k vlastnímu příběhu bezmoci a smutků. Kde jinde začít, než v porodnici…

Sebevědomí získané a ztracené na oddělení šestinedělí

Říká se, že sebevědomí ženy v nové roli matky začíná porodem. Pokud žena zvládne porod přirozeně, nabyde pocitu, že novou etapu s novorozeným děťátkem zvládne. Velmi pomáhá i bonding, kdy je dítě položeno ženě hned po porodu na hrudník. V tomto ohledu se dá říct, že jsem měla ideální začátek.

Porodem se změní všechno. Najednou život není jen o uspokojení vlastních potřeb, naplněním poslání duše nebo okamžitém úspěchu v práci. Ne, ne. Jde o starost o jednoho malého tvorečka, který je plně odkázán na své lidi. Miminka člověka jsou vlastně natolik závislé, že by ponechaná někde v přírodě sama umřela.

„Existují dva způsoby, jak žít život. Ten první je myslet si, že nic není zázrak. Ten druhý je myslet si, že všechno je zázrak.“

Albert Einstein

Krátce po porodu je člověk ještě stále v zajetí hormonů a v těle ženě koluje adrenalin. Navíc se díky oxytocinu zamilujeme do našeho miminka a uděláme pro něj vše na světe.

Současně však přichází první velké úkoly jako kojení, koupaní, oblékání… Pro novopečené rodiče hlavolamy nejvyššího kalibru. Tělíčko se zdá být neskutečně křehké a já osobně měla pocit, že bych při nesprávné manipulaci mohla malému ublížit.

Postupně se konečně začala dostavovat únava a já oscilovala mezi vyčerpáním a neskutečným štěstím.

Krom zvládání sebe sama je však v prvních dnech ještě jedna oblast, kterou člověk musí unést. Tou složkou je personál na oddělení šestinedělí.

Víte, jak se říká, že „je to vždy o lidech„? Nuže, po porodu platí pravidlo dvojnásob.

Co, dvojnásob? Stonásob!


První dny jsou asi vůbec nejtěžší. Pořád někdo chodí na pokoj a už tak drahocenný spánek je ještě víc rozmělněn.

Vím, že zdravotnický personál to často nemá lehké. Rodičky se střídají po třech dnech. Každá má jiná přání a nároky. S některými se kvůli únavě asi ani nedá rozumně domluvit. Děti pořád pláčou a jsou v podstatě jedno z mnoha v nekonečné řadě dalších miminek. Někteří zdravotníci možná někdy dříve měli empatii a byli milí, ale časem se jejich hrany obrousily. Určitě je pohodlnější se do pacientů nevciťovat.

Tohle všechno je pochopitelné. V racionálním stavu a s odstupem, ale určitě ne v bolestech a emocích po porodu. Proto má také spoustu žen traumata spojená s porodem a poporodní péčí. Zdánlivě neškodná věta pronesená necitlivě může vytvořit velký blok, že nejsme dobré matky, že své dítě nechceme, nebo že se o něj raději má postarat někdo jiný…


My naštěstí byli na personál dva. Podařilo se nám dostat se na nadstandardní pokoj a manžel spal se mnou a s malým. Často jsme naráželi na protichůdné informace a instrukce, protože se střídaly směny a každá z nich měla svou pravdu.

První návštěva personálu nám ukázala, jak držet malého.

„Proboha, jak ho držíte?! Vždyť není kotě,“ spustily na nás sestřičky v druhé směně.

„Proč máte spojené postele? Tady nejste v hotelu, dejte je do původního stavu.“

„Nechoďte tady bez papučí, jste přece v nemocnici.“

„Udělejte laskavě místo pro tácy. A ty příbory mi na tác nedávejte. Máte jedny přidělené do konce pobytu.“

A tak manžel druhý den přejmenoval vizity na razie.


Bylo by opravdu skvělé, kdyby více nemocnic mělo pokoje, kde by mohla maminka s tatínkem zůstat s novorozencem po celou dobu a personál je chodil podporovat. My v tomto měli opravdu štěstí.

Asi nemusím říkat, že my se nakonec snažili nikoho neprudit a mysleli jsme si svoje.

Abych ale nekřivdila všem. Našlo se i několik sestřiček, které byly moc milé a rády nám pomohly. S kojením, koupáním i informací, co dělat s dítětem, které začíná mít žloutenku. Rovněž jsem byla ráda za sestřičku noční službě, která mi donesla po porodu něco na zub, abych měla sílu. Nebo sestřičku, která mi dala hned několik čípků na hemeroidy, i když jiná je dávala striktně po jedné na příděl.

Pocit jistoty versus osobní pohodlí

Už když jsme se připravovali na porod, dula nám silně doporučovala, ať zvážíme ambulantní porod:

„Největší trauma si opravdu odnášejí ženy ne z oddělení šestinedělí,“ říkávala.

Pro mě osobně však nebyl ambulantní porod volbou (člověk na revers odjede z nemocnice domů). Bála jsem se, co kdyby se něco dobře nevyvíjelo se mnou nebo s malým. A tak jsme byli domluvení, že se rozhodneme po porodu a podle toho, zda bude k dispozici nadstandardní pokoj.

Kdybych se měla vrátit do minulosti, rozhodla bych se stejně. Po porodu bych v nemocnici zůstala. I přes vše výše zmíněné. Celý systém nemocniční péče mi dodával pocit bezpečí a jistoty. Zaplašil myšlenky „co kdyby s malým nebo se mnou nebylo něco v pořádku„.

Volba je tedy vždy na ženě a určitě bych podpořila názor, že je třeba se poslouchat. Intuice často nejlépe napoví.

První dny doma

Jak je rok dlouhý, domov je u nás místem pohody a klidu. Někdy však osud umí ukázat svou humornou tvář. První dny na bytě se ukázaly být ve znamení velkých komplikací.

Nejdříve sousedi začali rozsáhlou dvoutýdenní rekonstrukci, kdy bourali jádro. Následně nám první týden doma odstavili teplou vodu. Do toho všeho mi začal zánět jednoho a následní i druhého prsu, pro který je právě horká voda klíčovou ingrediencí k rychlému uzdravení.

V horečkách a celá bolavá jsem se snažila fungovat, i když jsem byla naprosto mátoživá a dělalo se mi mdlo. Z jakékoliv činnosti krom ležení se stala náročná aktivita kvůli zvýšené teplotě.

Naštěstí jsem vedle sebe měla partnera, který byl neskutečnou oporou. Psychickou i fyzickou. Utěšoval mě, když jsem byla na dně svých sil a vařil mi polévky, když jsem nedokázala vstát z postele. Díky otcovské dovolené jsme byli na malého ještě první týden dva ve dne v noci.

Velkou měrou k větší pohodě přispěla i dula. Říká se, že duly dnes plní roli maminky nebo babičky a jejich hlavní starosti je péče o ženu. Krom praktických rad a instrukcí byla opravdu velkou psychickou podporou.

„Co tě trápí? S čím si děláš starosti?“ Ptala se , když jsem si stěžovala na velké bolesti hlavy.

Její laskavost povolila šroubky všem nervozitám a strachům, které jsem v sobě nosila. Začala jsem plakat. Bylo velmi úlevné dovolit si emoční zhroucení.

Jedna věc je totiž opravdu těžká. Zvlášť pro jedináčky. 🙂

Všechna pozornost jde na dítě a naše potřeby jdou do pozadí. Občas jsem se tedy topila ve vlastních emocích a do toho jsem měla pocit, jak jsem na druhé koleji pro okolí. Přesto jsem se snažila být dobrou mámou už od začátku. S vyšším či nižším sebevědomím.

Mimochodem, uznávaný český psycholog Matějček píše, že vědci lidskou intuici testovali. Nechali cizí lidi u novorozence bez jakýchkoliv instrukcí. Světe div se, všichni se dokázali o miminko bezpečně a dostatečně postarat. Máme to zkrátka v sobě.

Věřím, že všichni děláme to nejlepší, co můžeme. A že je důležité, aby žena i přes množství nastudované literatury dávala prostor své intuici.

Přesto, my, po dokonalosti toužící matky, máme spousta otazníků a neznámých, zda pečujeme o miminko správně, zda je to či ono normální a zda našemu miminku neublížíme. Zdrojů je však tolik, že se člověk cítí přehlcen.

Uklidňující věta z úst duly, která se mnou nejvíce rezonovala: „Tvůj syn nepotřebuje dokonalou mámu. Zvolil si tebe. Tebe. Se všemi plusy i mínusy.“

Moje rada, kterou bych sama sobě po před porodem dala by byla:

Nepodceňujte pomoc či přítomnost „svých“ lidí. Lidí, v jejichž společnosti je vám dobře a nemusíte se přetvařovat. A věřte své intuici!

Největší výzva? Kojení

S prvním miminkem přichází nová zodpovědnost a nová role, kterou nikdo z nás nikdy nedělal a nikdo nás ji neučil. Možná starší sourozenci mají výhodu, protože museli mamince s nejmladšími dětmi pomáhat. Zbytek nás je tabula rasa.

Často také vyrůstáme odstřiženi od svých rodičů v tzv. nukleárních rodinách. Znalosti si ženy předávají velmi složitě. Výzev bylo několik. Největší bylo určitě kojení, pro které jsem se rozhodla.


Téma kojení by klidně zasloužilo vlastní kapitolu. 🙂 Názory na něj se různí a je záležitostí každé matky a dítěte, zda a jak dlouho budou kojit. Věřím, že je důležité se mezi ženami podporovat a respektovat rozhodnutí každé z nás. Ať už kojí nebo dává od začátku příkrmy.

Pro mě osobně bylo kojení velmi citlivou otázkou, protože mám od puberty tzv. vpáčené bradavky. V praxi to znamená, že se dítě nemá za co chytit.

Na začátku jsem pracovala se speciálními formovači. Nechtěla jsem používat kloboučky. Všechny knihy o kojení i dula (a současně laktační poradkyně) mi tvrdily, že nejde o překážku, která by se nedala zdolat. Jen chce mít trpělivost a laskavý přístup k sobě i děťátku.

Postupně jsme se oba naučili kojit s prsy, jaké mám. 🙂 Problém po pár týdnech zmizel sám.

Hodně jsem také řešila, zda „(ne)ohraničovat kojení časem a délkou„? Nejdříve jsem používala hodinky. Později jsem kontrolu odmítla a opět se vrátila k intuici, že zde manažerský přístup vyznávat nechci.

Kojíme na požádání.

Sebevědomí ke kojení takto přistupovat mi dodala maminka tří dětí a dula, která mluvila právě o intuici a o tom, že dítě má kojení nejen pro uspokojení potřeby fyziologické – jíst a pít. Dozvěděla jsem se, že kojením si dítě řeší celou škálu dalších potřeb: blízkost, vědomí lásky, sladění pulsu s máminým, zklidnění dechu…

Časem jsem tedy nechala malého, ať si kojení řídí sám, i když to někdy znamená ležet s ním i hodinu. 🙂 Jsem s tím ale v pohodě a věřím, že takovýto způsob výchovy je pro nás teď správný.

„Nikdy to sama nezvládnu.“

Po prvním týdnu manželovy dovolené jsme byly domluvené, že za mnou přijede maminka. Měla jsem v očích slzy, když jsem ji viděla. Najednou jsem si zase připadala jako dcera, která může mít emoce, smutky a která zvládla něco velkého.

Jsem velmi vděčná, že si našla čas a přijela za mnou dokonce na dva týdny. A i když bych nečekala, že spolu po tak dlouhou dobu vyjdeme bez větších komplikací, opak byl pravdou. Máma byla velkou oporou. Spala se mnou v pokoji a starala se o malého, abych si mohla odpočinout.

V noci brala noční šichty, když nám malý nechtěl usnout nebo když potřeboval pevněji uvázat zavinovačku. Vařila a objednávala jídlo, když jsem bojovala se zánětem prsu a měla jsem vysoké teploty.

A hlavně mě poslouchala a konejšila, když se opět objevil pocit, že se o malého nezvládnu postarat.

Tou dobou jsem spíše ležela a nabírala síly, takže uspávání a přebalování bylo hlavně na mém okolí. Vedlejší efekt byl, že jsem spoustu věcí nedělala a tedy jsem nevěděla, jak na to. Když se mi nedařilo, napadly mě věty typu:

„Nikdy to sama nezvládnu.“

„Malý raději usíná v náručí někoho jiného.“

Což nemá daleko k: „Nejsem dobrá máma.“

Až když se člověk chvíli zastaví, zjistí, že všechny pocity reflektují určitou vlastní vnitřní obavu, kterou je třeba pojmenovat. Miminko a nová situace v podstatě nastavuje zrcadlo hlubších pocitů, které mohou souviset se sebevědomím v nové roli. Možná s obavami ohledně budoucnosti, partnerství, zodpovědnosti…

Dejte si určitě prostor pocity prožít a rozklíčovat je. Jejich přijetí je opravdu ozdravné.


Krok po kroku jsem začala všechnu starost přebírat. Stačilo párkrát si nové činnosti osahat a najít vlastní fígle.

Hodně mi pomohlo si uvědomit že:

  1. Jediným nástrojem malého miminka je pláč. Nic jiného (zatím) neumí a samo možná neví, co mu je. Ale potřebuj nás, abychom mu pomohli.
  2. Čím jsem sama klidnější, tím lépe malého i zklidním. Miminka dokáží vycítit stres. V těle se nám totiž vyplavuje adrenalin, který zrychluje tep srdce i náš dech. Miminka jsou pak ve stresu spíše z nás a rozhodně se neuklidní.
  3. Vždy, když reaguju na pláč a nepohodu malého, ukazuju mu, že svět je bezpečné místo. Získává tak pocit jistoty a bezpečí už odmala.
  4. Svět s miminkem je svět přítomného okamžiku. Když jsem sama sobě dovolila upřímně se o pokroky malého zajímat, lépe se mi přijímalo vše, co se dělo.

A poslední bod, který mi hodně dal, byla snaha „nemít agendu„. Jakmile jsem začala plánovat, že uklidím, odepíšu kamarádům, podívám se na film s manželem… V tu ránu se jakékoliv chování malého stalo nevhodným a já byla vystresovaná.

Miminko tak mohlo naplnit očekávání jen rychlým usnutím nebo dlouhým a nepřerušovaným spánkem. Což je složitý nárok pro dospěláka, natož nově narozené miminko.

Rada na šestinedělí? Umět si říct o pomoc a přijímat se

Celkově bych šestinedělí pojmenovala jako vypjaté období plné protichůdných pocitů. Na jednu stranu bylo velmi těžké vypořádat se s faktem, že potřebuju pomoct. Už spoustu let zvládám žit svůj život vlastními silami ve všech ohledech. A najednou jsem se stala závislou a dočasně neschopnou.

Některé ženy říkají: „Já šestinedělí zvládla sama. Nechtěla jsem, aby mi někdo z rodiny přijel pomáhat. Chtěla jsem ukázat, že to zvládnu.“

Osobně si ale pokládám otázku proč něco dokazovat? A hlavně, komu?

Proč bychom si alespoň po porodu nemohly dovolit ukázat svou slabost a říct si o pomoc? Vždyť až nabydeme síly, budeme zase na starost o dítě samy.

Moc bych vám tedy přála, abyste měly spoustu sil a abyste vedle sebe měly partnera (a vaše lidi), kteří zde pro vás budou. Lidi, kteří vás umí přijmout v emocích, které se vám budou vyplavovat.

Bez soudů.

V lásce.

Velkou měrou k rychlému zotavení a sebevědomí přispívá samozřejmě partner. Jednou jsem četa o výzkumu, kdy dobrovolnicím udělali ranku v prstu. Sledovali pak, jak se bolístka hojí, když se ženy hádají s partnerem. Z výzkumu vyplynulo, že ženy v pohodových vztazích byly daleko dříve fit.

Ženy, partnerství bez hádek je proto v zájmu vašeho uzdravení. Myslete na to.

My všechny, které vedle sebe máme muže, který se o nás stará a pomáhá nám v prvních dnech, můžeme být opravdu vděčné.

Když už budete v koncích, zkuste si miminko nechat chvíli pohlídat (i deset minut pomůže) a běžte pryč. Zhluboka dýchejte. Vnímejte nádech i výdech a chvíli setrvejte ve vakuu bez myšlenek na dítě.

Skvělé cvičení, když už nemůžete.

Mějte se krásně!

Vendi

Související příspěvky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *