SILAČKY OFFLINE: SETKÁNÍ SILNÝCH ŽEN

Silačky… Zvláštní název, že? Už jste o něm někdy slyšeli? Co když vám řeknu, že slovo Silačky zastřešuje název projektu, který si klade za cíl motivovat a podporovat ženy, které musely překonat různé životní eskapády a obtíže? Jde o mentálně silné ženy, které se rozhodly jít s kůží na trh. Ukazují svoje nemoci, problémy a obavy. Silačky jsou zkrátka živoucí příklady, že život se dá zvládnout, i když je těžký. No, a jednoho sobotního odpoledne zakladatelka Karol Čmielová uspořádala setkání, kde jsem byla i já. Jako posluchač.

Mluvilo se o tom, jak životní útrapy zvládnout a jak se stát pánem (paní) vlastního života. Poctivě jsem si zapisovala zajímavé myšlenky a rozhodla jsem se vám ty nejsilnější z nich napsat.

Přijde mi, že téma konference moc pěkně zapadá do celého března, kdy řeším Gottmanův druhý princip spokojeného manželství, totiž pěstování sympatií a obdivu. A přestože je březen ve znamení výzvy partnerské, je opravdu důležité, abychom v první řadě dokázali ocenit a cítit sympatie sami k sobě. Pokud tuto dovednost umíme uplatnit vůči nám samým, budeme ji umět uplatnit i vůči partnerovi.

> > > Více o výzve podle druhého principu J. Gottmana a pracovní list ke stažení zdarma v tomto článku. < < <

Pozn: Při psaní každé z řečí mnou cloumala potřeba myšlenky nějak okomentovat a současně dát do kontextu vztahů. Takže půjde o takový mix názorů řečnic a toho, co se mi s tématem spojuje. Dobře? 🙂

Karolína Hanáková: Každá změna začíná uvnitř

Řeč Karolíny se mi líbila asi ze všech nejvíc. I když jsem o ní před sobotou nikdy neslyšela. Karolína je autorkou projektu Projektuj lásku. Karolína se nám všem snaží sdělit, jak je důležité žít svůj život podle sebe. „Každá změna začíná v nás samotných a pokud se nám nelíbí svět, ve kterém žijeme, není nic jednoduššího, než začít u sebe a změnit to,“ píše na stránkách projektu.

Ve stejném duchu byla i její řeč.

Co během řeči zaznělo?

Hlavní myšlenka: Za svůj život si můžeme sami.

My, posluchači, jsme od Káji dostali drobný úkolek a já ho s radostí nasdílím i s vámi. Přichází chvíle, kdy se můžete zamyslet.

Je něco, co vás v životě momentálně činí nešťastnými?

(Dejte chvíli na přemýšlení.)

Je „to něco“ ve vašem životě už dlouho, nebo jde o krátkodobou záležitost?

(Klidně se ještě zamyslete…)

Kdo za onen problém může? A co jste s „tou“ věcí zatím podnikli, abyste ji vyřešili?

(Možná znáte předem odpověď. Možná se vám nebude líbit. Zkuste i tak být k sobě maximálně upřímní.)

Uklidnilo by vás o něco víc, kdybyste věděli, že spousta lidí se problémůj vyhýbá? Neřeší je? Je tomu tak. Obecně raději zameteme problémy pod koberec a doufáme, že zametené zůstanou. Jenže jak se pod kobercem špína hromadí, postupně bobtná a bobtná, až se může stát, že o ni zakopneme. A když ne my, tak návštěva určitě.

Život je těžký. Když tuto pravdu přijmeme, bude se nám žít líp.

I problémy se nám budou řešit líp. Jsou totiž součástí života každého z nás.

Autor knihy „Nevyšlapanou cestou“ M. Scott Pack trvdí, že my, lidé, máme odmalička tendenci vyhýbat se nepříjemnému. Cílem ale je se nepříjemnostem podívat do očí a pěkně se s nimi popasovat. Jinak nezmizí.

Zkusme malý příklad: Kolega (nebo kolegyně) v práci pravidelně nepěkně voní. Třeba proto, že si na snídani s oblibou dává syrečky. Řeknete o problému danému člověku nebo u sebe raději budete nosit žvýkačky?

Jenže…Pokud kolegovi nikdo nikdy nic neřekne, nemůže syrečky přestat jíst, že jo? 🙂 Ale najde-li se jeden odvážlivec, paradoxně možná za svou upřímnost získá body navíc. Samozřejmě záleží, jak tuto delikátnost druhému p(r)odá.

Karolína řekla ještě pár pěkných myšlenek, které napíšu už jen v bodech. Třeba i vám budou dávat smysl:

• MY jsme změna. Na změnu nemáme proč čekat. => Chcete začít běhat? Nemusíte přece hned napoprvé uběhnout 10 kilometrů. Stačí nasadit kecky a obejít dům. Nějak se začít musí. Pomalu, postupně. Dokud změnu sami nezačneme, nepřijde.
• Názor je jako zadek, každý máme nějaký. => Ať už děláme cokoliv, vždycky se najde někdo s názorem. Stejným, opačným. Asi není nic mezitím. Kdybychom dávali jen na názory ostatních, neuděláme nic. Stejně jako neexistuje dokonalý zadek, neexistuje ani dokonalý (nebo jediný správný) názor.
• Ten, kdo není připraven vypadat hloupě, nezažije velké věci. => Je důležité se znát. Vědět, co je náš názor a proč si za ním stojíme. Je ale neméně důležité umět vyschlenout názor jiného a případně ten náš pozměnit. S novým poznáním už totiž náš starý názor nemusí korespondovat.

Klára Moravuszová: Štěstí spočívá v cestě za ní

Klára je blogerka, která publikuje své články na blogu Život je barevnej, kde píše: „Život je celá paleta barev a jen my si volíme, kolik odstínů bude obsahovat. Každá barva má něco do sebe, stejně jako každá situace, v níž se během života nacházíme má svůj ojedinělý průběh a příběh. Jediné na čem záleží je, jak situaci prožijeme a co s ní uděláme.“

Co během řeči zaznělo?

Klára měla spoustu zajímavých myšlenek a skvěle mluvila. Jenže… Já nejsem audito-typ. Potřebuji v prezentaci vidět záchytné body řečníkova proslovu. Proto mám jen pár zajímavých věcí, i když jich bylo v řeči Kláry víc. Věřím tomu.

Pardon. 🙂

Hlavní myšlenka: Když budeme hledat sílu žít svůj život v sobě, najdeme ji.

Občas chceme změnu, protože si myslíme, že nám bude lépe. Že se nám uleví. Že se nám problém vyřeší. Že je někde tráva zelenější.

Ve vztazích může jít o neustálé hledání zamilovanosti.

O potřebu rozvodu. Rozchodu.

Problém se změnou je ten, že se její dopad těžko měří. Respektive, měří se špatně, pokud neznáme výchozí stav.

Jak posoudit, zda byla změna dobrá nebo špatná?

Dám vám příklad ze cvičení. Chceme hubnout. Zdravě. Pravděpodobně vyhledáme odborníka, který nás změří a zváží. Na začátku nám řekne poměr tuků a svalů. Na konci nám pak udělá stejné měření a hodnoty porovná.

Pak totiž máme jistotu. Víme, že jste si vedli dobře.

A podle Kláry bychom podobně měli postupovat i v hůře měřitelných aspektech života. Uvědomit si současnot, abychom ocenili budoucnost. Otázka je, zda je cesta za změnou opravdu nutná. Zda tráva zelenější opravdu bude?

Aneta Martínek: Znát svou cenu

Aneta pracuje v GrowJob. Kdo nezná, GrowJob je firma Petra Ludwiga, autora knihy o prokrastinaci. GrowJob má spoustu přednášek na téma osobního rozvoje a Aneta je jednou z lektorek. Na setkání Silaček přenášela o podceňování žen v dnešní společnosti. Ani ne tak podceňování žen společností jako spíše námi ženami samotnými.

Jo a Anet má blog Stay Milenial.

Co během řeči zaznělo?

Hlavní myšlenka: Každá jsme vyjímečná, jen se neumíme (d)ocenit.

„Čím jsi zrovna ty vyjímečná,“ zeptala se Anet a počkala na zamyšlení každé z dívek a žen v sále.

Co bylo zajímavé? Že 7 dívek z nějakých 70 svou jedinečnost sdílelo. Šlo o samé skvělé věci! Jedna jede studovat do zahraničí, druhá učí tancovat malé holčičky a pomáhá jim získat sebevědomí. Jiná zase bojuje s nemocí a začala o jejím průběhu psát blog, aby pomohla najít sílu stejně „zasaženým„.

No, nejsme my ženy skvělé?

A přitom se tak bojíme.

Třeba si říct o vyšší plat.

Ocenit se.

Říct, že už nemůžeme.

Příklad z podceňováním založený na reálných datech: Z průzkumů na pracovním trhu vychází, že když muž splňuje 60 % z požadavků uvedených v pracovním inzerátu, pošle svůj životopis. Aby svůj životopis poslala žena, musí podle svého názoru splňovat 100 %.

Jak se sebou pracovat, abychom znaly svou cenu?

• Když se budeme ucházet o nějakou pracovní pozici, je dobré říct svou cenu a mlčet. Neodúvodňovat. Být ticho.
• Do budoucího platu je dobré přičíst i naši historii. Co už máme za sebou. Zaměstnavatel si nekupuje tabula rasa pracovní sílu. Kupuje si člověka, který je v ideálním případě v něčem silný a v něčem odborník.
• Hlavní ingredience: Důvěřovat si. Důvěřovat si. Důvěřovat si. A nepodceňovat se.

Dámy, tohle pojďme aplikovat i do vztahů. Nejsme ničí služka, kuchařka ani milenka na zapískání.

Máme svou cenu. Jsme silné ženy, které stojí partnerovi po boku a spolu s ním zakládáme rodinu plnou bezpodmínečné lásky a respektu.

Netřeba nic dalšího k tématu sebehodnoty dodávat.

No ne?

CO SI Z AKCE ODNÁŠÍM?

Ověřila jsem si, že každý z nás má nějaký problém. Nikdo nejsme stoprocentně šťastný a vysmátý.

I když sociální sítě mohou ukazovat opak.

Ano, někdy se nám zdají naše problémy NEJVĚTŠÍ na celém širém světě. Možná jsou. Možná ne. Je ale moc fajn se někdy podívat na problémy jiných. S rozšířením obzorů se může zdát, že to s námi až tak horké není. A že je třeba zatnout zuby a vydržet. Mít k životu pokoru.

Pokud nejsme v cíli, ještě se asi musíme něco naučit.

Jak by nám totiž chutnalo vítězství, kdybychom si ho nevydřeli? Alespoň takto se snažím uklidňovat já, když se nedaří, jak si představuju.

Jestli máte nějaké poznámky, nápady, nebo tip na zajímavé projekty, budu ráda, když mi napíšete. 🙂

S láskou,

Vendi