deník meditace

DENÍK JAKO NEJCENNĚJŠÍ ZDROJ SEBEPOZNÁNÍ

Byli jste někdy v poslední době jen sami se sebou? Myslím, úplně v klidu, bez vnějších podnětů? Bez koukání do knihy, počítače, poslouchání hudby nebo bez společnosti druhé osoby. Zkrátka, sami? Někomu může tento druh poklidné samoty připadat zvláštní. Člověku se pak vynořují různé myšlenky, problémy a úkoly. Jedna myšlenka jakoby chtěla předstihnout druhou.

Je zkrátka těžké na nic nemyslet. Protože když už nemyslíme na nic, myslíme alepoň na to, že bychom na nic myslet neměli. Klid tibetských mnichů a jogínských guru při meditacích nám připadá jako něco nedosažitelného.

Poměrně nedávno jsem narazila na jeden zázračný způsob, jak meditaci obejít. Jak myšlenky pomalu uklidnit. Zkrátka – jak být v poklidu. Pokud tento způsob vyzkoušíte i vy, nejenže se lépe poznáte, ale zároveň si pomalu začnete čistit hlavu a zjistíte, co opravdu chcete.

No nezní to skvěle?

Onou tajnou ingrediencí, jak své myšlenky hodit do latě a porozumět jim je… Asi tušíte podle nadpisu článku… Psaní vlastního deníku.

Chápu. Možná vám tento způsob seberozvoje nepřijde úplně sexy. Možná se vám vybaví ono puberťácké vypisování „velmi důležitých informací“ typu – který spolužák se nám líbí a co nám Jára z vedlejší třídy zase provedl. Jenže tady jde o dospělácké psaní. 🙂 Nadpis každého dne tak vůbec nemusí začínat slovy: „Milý deníčku,“.

Ale samozřejmě může, když budete chtít.

Že si začnu psát deník vzniklo tak nějak spontánně a na popud jedné knihy, kterou jsem nedávno četla. Od té doby jsem objevila už velkou spoustu lidí, kteří si svůj deník také píšou. Dokonce i několik let. Ještě se na konci článku dostanu k možnostem, jak deník psát.

Psaní deníku je, upřímně, spíše delší cesta, jak dojít klidu a sebepoznání.

Psaní chce také vůli a disciplínu. Možná zpočátku budete koukat na prázdné stránky. Protože nad sebou zatím neumíte přemýšlet.

Jenže když už s psaním začnete, může se vám stát, že popíšete stránek několik. Ruka vás už začne pálit, písmenka začnou být nečitelná a přesto nebudete chtít přestat.

Deník je jako nejlepší kamarád, který nemluví. Jen poslouchá. Tiše vnímá, co mu chcete říct.

I dnes moderní koučink vlastně pracuje s podobným principem. Odpověď na vaše problémy nebo otázky vám nezodpoví líp nikdo jiný než vy sami. Deník vám dává prostor se ptát. Hledat odpovědi. Klidně i několik dnů po sobě. Díky deníku poznáváme, jak jsme kterou situaci vnímali. Co jsme u ní prožívali. Co jsme mohli udělat jinak.

A dokud deník neztratíte, polijete nebo nehodíte nechtěně do ohně, vaše myšlenky a prožitky v něm zůstanou už navždy.

Můžete se k nim tak vracet a znovu a znovu si připomínat své úspěchy, neúspěchy, ze kterých se můžete poučit. Sny, které chcete v životě dosáhnout.

Jo a úplně bych zapomněla. Zmíněná inspirativní kniha je „Najděte svého marťana“ od Marka Hermana.

CO VÁM SEBEPOZNÁNÍ MŮŽE DÁT?

Už jsem přečetla velkou spoustu motivačních knih, které nás „učí„, jak dosáhnout svého cíle. Jak být oblíbení ve společnosti. Jak si naplánovat zbohatnutí na 40. rok našeho života. Na každý problém už dnes existuje motivační kniha.

V čem je ale u těchto publikací problém?

Všechno to jsou instantní návody někoho jiného. Jde o pohled na svět optikou konkrétního autora. Autorův názor byl pravděpodobně jiným člověkem (vydavatelem) označen jako líbivý a uplatnitelný pro většinu populace.

Nejde o filantropii nebo pomoc druhým. Nene, jde o byznys.

Tajemství, která nám nikdo (možná) záměrně neříká je toto: Nejlepší návod na náš vlastní úspěch držíme v rukou my sami.

Jen o tom občas nevíme. 🙂

To je celé tajemství.

Pokud něčeho chceme dosáhnout, můžeme. Jen se musíme v životě pomyslně zastavit a zaposlouchat se, co naše přání vlastně jsou.

Více a více se začíná mluvit o vlivu výchovy na naše vnímání – sebe i světa. Prý už v prenatálním období (v bříšku) vnímáme emoce matky i podněty z okolí (díky matčiným reakcím). Do šesti let přejímáme názory rodičů jako fakta. Rodiče jsou pro dítě něco jako bohové. Jsou naše všechno. V dětství jsme si neuměli vyhodnotit, zda jsou rodiče jen frustrovaní z práce. Neuměli jsme si říct, že kritická slova nepatřila nám. Mysleli jsme si, že šlo o obecně platný názor. S tímto vědomím roseme a podobnými přesvědčeními se necháme podvědomě ovlivňovat i v dospělosti.

„Ty jsi nemehlo. Vždycky všechno pokazíš.“

„Ne, nemůžeš si přát toho poníka. Nezasloužíš si ho. Zlobíš.“

My potom opravdu věříme, že jsme nemehla a že umíme jen zlobit. Celý život se snažíme sami sobě (a rodičům) dokázat, že tomu tak není.

Jednnáme pak podle vštípeného programu. Nevědomého programu.

Na naše programy nepřijdeme, pokud se nebudeme sami sebou zabývat. Nejlépe se o našich programech dozvíme, když si budeme přát. Chceme mít ideální ženu nebo muže? Co když si je budeme přát? Co bude hlas v naší hlavě říkat? Jaké překážky nám bude klást?

Zkuste to. Jedno přání.

A zaposlouchejte (se).

deník meditace

SEBEPOZNÁNÍ A SEBEŘÍZENÍ

Čínská medicína i další alternativní metody pracují se silou myšlenek a vírou. Vlastně říkají něco ve smyslu: „Víra tvá uzdraví tě.“

Díky víře a myšlenkám se naše přání mohou plnit.

Víra začíná v hlavě. U nás v hlavě.

Jenže víra a přání jsou překrytá rojem neustále se hemžících myšlenek. Jedna myšlenka přes druhou se hlásí o slovo. Myšlenek pak máme nepřeberné množství typu:

Práce: „Sakva. Dneska jsem zapomněla poslat prezentaci. Bude to hned… první třetí věc, co ráno udělám.“

Vztahu: „Ta Rozárka mě včera nazlobila do běla. Copak si myslí, že jí budu tolerovat, že mi sní všechna moje za draho nakoupená BIO rajčata?“

Výčitek: „Uf, neměla jsem si už dávat pěnu do mléka. Tolik kalorií, co teď musím spálit.“

Myšlenky se nicméně mohou týkat i hlubší minulosti – rodičů, starých křivd… Zkrátka můžeme mít v hlavě pěkný guláš.

I když každý z nás v sobě jakýsi pomyslný návod na život má, není úplně jednoduché jej použít. V první fázi se zdá, že se na návod koukáme přes rozmazaný filtr brýlí. V druhé fázi se vidění může zaostřit a text lze přečíst, i když mu zatím nerozumíme. No, a ve třetí fázi už je vše jasné – podobně jako vaření dle oblíného receptu v naší kuchařce. 🙂

Myšlenky jsou zkrátka velmi silný lidský nástroj na plnění snů.

Síla myšlenek spočívá v tom, že si dokážeme své cíle představit, vizualizovat si je a postupně jich i dosáhnout. Můžeme si rovněž představovat různé možnosti a varianty, jak by naše cesta k cíli mohla vést.

Přidám ještě poslední informaci, kterou pokládám za velmi důležitou. Herman ve své knize (pořád ta samá s marťanem) říká, že naše myšlení usměrňuje naše chování.

Přesně v tomto pořadí.

Klidně se větu přečtěte ještě jednou. Já pro správné pochopení musela.

Pokud chceme ovládat naše chování, musíme nejdříve ovládat naše myšlení.

Převládající obsah našeho myšlení určují naše chování.“

Pokud tedy můžeme měnit naše myšlení (a my můžeme), lze měnit kým jsme a co chceme.

Můžeme se k lidem chovat laskavě, s respektem a mít je bezpodmínečně rádi.

Můžeme se rozhodnout myslet optimisticky.

Můžeme si přát. Vidět v hlavě, co chceme a po čem toužíme.

Můžeme si nebrat věci osobně.

Můžeme si zkrátka zvolit vlastní reakci.

Slovo, které všechny možnosti (a mnohé další) zastřešuje je „sebeřízení„. Sebepoznání je druhé důležité slovo. Sebepoznáním totiž sebeřízení začíná.

Doufám, jsem vás ve svých neřízených myšlenkách příliš nezamotala.

Pojďme se raději podívat na pár tipů, jak psát do deníku.

JAK SI PSÁT DENÍK?

Probrali jsme PROČ psát deník a jsme u JAK psát deník. Snad vás nezklamu. Ono vlastně nejde o nic světoborného.

Nejlepší možná rada totiž zní: Prostě začněte. 🙂

PÁR DOBŘE MÍNĚNÝCH RAD, abyste měli jednodušší začátek:

 

BEZPEČÍ

Nejdůležitější je, abyste cítili, že je váš deník v bezpečí. Můžete si vybrat elektronickou podobu nebo psanou.

Osobně jsem zvolila psanou formu.

Spolu s psaním deníku si cvičím také důvěru v partnera. Hned na začátku, protože mi fyzické psaní do deníku sedí víc, jsem se u Johnyho ubezpečovala, zda mi do něj nebude koukat. I když bude třeba položený na očích.

Rozhodla jsem se (vidíte, sebeřízení), že Johnymu budu věřit. Vůbec si tak nedělám hlavu, jestli deník nechám.

CO PSÁT? 

Cokoliv vás napadne. Deník by měl sloužit jako místo pro třídění vašich myšlenek, snů, pocitů, vztahů…

Piště si do něj, jak jste prožili den, jaké jsou klíčové prožitky a poznatky z onoho dne.

Herman píše, že je jedno, kdy a jak často si deník píšete. Já, protože jsem nedávno začala a myšlenek mám spoustu, si zatím píšu každý den. Většinou se dostanu na množství dvou stránek.

Psaní by vás ale nemělo stresovat. Zvolte frekvenci, která vás bude těšit.

VĚTŠÍ ZAMYŠLENÍ

Během mého psaní si postupně odpovídám i na několik zásadnější otázek.

Třeba co jsou moje sny?

Co mi rodiče dali? Čím mě do života vybavili nebo co mi dali jako zátěž (a na čem sama musím pracovat)?

Co jsou moje silné a slabé stránky?

Jakou roli ve vztahu zaujímám a co můj partner? Jaký vztah chci mít?

Podobných otázek si můžete odpovědět celou řadu.

 

Deník má tolik, tolik nepopsaných stránek, které můžete využít pro vaše potřeby! Věřím, že zezačátku se možná budete cítit divně a nepřirozeně. A možná zpočátku opravdu budete koukat jen do prázdných stránek. Důvěřujte procesu. Důvěřujte si.

Buďte zkrátka v pohodě a myšlenky přijdou. 🙂 Určitě!

S láskou,

Vendi

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek