odpustit sobě i partnerovi

VÝZVA #14: JAK ODPUSTIT PARTNEROVI (I OKOLÍ)?

Kdyby bylo odpuštění snadné, vůbec bychom o něm nemuseli mluvit. Prostě bychom všichni automaticky nechali plavat, co bylo. Žili bychom ve světě, kde bychom dělali za hádkami tlustou čáru. Ze slovníku by zmizela slova jako “ty nikdy” nebo “ty vždycky”. Automaticky bychom zapomněli na všechny křivdy, které se nám kdy staly. Byli bychom klidní a vyrovnaní. Proč je tedy odpuštění taková věda?

„Odpuštění něčeho, co lze odpustit, vlastně žádné odpuštění není. Skutečné odpuštění je, když odpustíme něco neodpustitelného.“ – Erik Axl Sund

My, lidé, jsme velmi morální bytosti. Něco v našem nitru doslova vyžaduje touhu po odplatě. A tak, abychom odpustili, v ideálním případě bychom potřebovali, aby toho druhý litoval.

Zpytování druhého je podstatnou částí odpuštění.

Mám pravdu?

ODPUŠTĚNÍ JAKO ŽIVOTNÍ POSTOJ

Je spousta lidí, kteří umí odpustit jen tak. Jakoby mávnutím proutku.

Kdo do takové skupiny patří? Napadají mě mnichové, duchovní a zenoví mistři. Většina z nich pro odpuštění žádnou omluvu nepotřebuje.

Pokud ovšem (stejně jako já) k této poměrné úzké skupině nepatříte, budete si muset cestu vyšlapat trpělivostí, vůlí a neustálou praxí. Dobrá zpráva však je, odpuštění můžeme označit za vědomý proces. Krok, který je plně v naší kompetenci a který neudělá nikdo jiný, než my sami.

“Odpusťte lidem ve vašem životě, přestože svého činu nelitují. Pocity, které v sobě držíte stejně zraňují jen vás.” – Buddha

Proto bych vás chtěla vyzvat, abyste cestu odpuštění alespoň zkusili. Není jednoduchá. Ale pro vytrvalce čeká odměna.

Je jím vnitřní klid.

KDYBY, KDYBY, KDYBY…

Občas se k situaci vracíme, protože si ji (nebo druhému) dáváme za vinu. Přemýšlíme, jak jsme mohli nepříjemnosti předejít, co jsme mohli udělat jinak, “kdyby…

Jenže “kdyby” je velmi teoretická rovina a pravděpodobně už nikdy nezjistíme, jaké by to bylo, kdyby se situace odvíjela jinak. A neustálým omýláním křivdy jen oživujeme, co se již v minulosti dávno stalo.

Ve vztahu je omílání minulosti nebezpečná půda. Z takto toxického prostředí neroste nic dobrého. Jen nedůvěra a zášť. Po chvíli se můžeme přistihnout, že vůči partnerovi necítíme žádný respekt, který je pro vztah tak důležitý.

Ať už vidíte ve svém okolí a na sociálních sítích cokoliv, nedejte se ošálit. Konflikt je v dlouhodobém vztahu normálním jevem. A pokud se konflikty dobře zvládnou, potom nemusí mít katastrofické účinky na vztah.

Jak tedy co nejlépe situaci zvládnout, abychom si mezi sebou a partnerem nevytvořili citovou propast, která se bude dále zvětšovat? A abychom si neubližovali neustálým omýláním chyby jednoho nebo druhého?

Ideální je postupovat ve třech krocích. V této části budu předpokládat, že jste vy i partner ochotni přiznat vinu.

odpuštění výzva

1. JAKOU ČÁST VINY NESU JÁ?

Než začneme druhého konfrontovat s danou situací, je dobré si nejdříve ujasnit:

  • Jaký čin nebo postoj partnera nás zranil?
  • Proč tomu tak je? Na co narazil?
  • Jaký díl viny neseme my?

Poslední bod je důležitý. Situace, do které jsme se dostali, může jít z určité části i za námi. Než celou tuto myšlenku zavrhnete, dejte jí chvilku pozornosti, prosím.

Neříkám, že za situaci úplně můžete. To vůbec ne. Ale možná jste udělali něco, co vás do situace přivedlo. Že jste udělali něco v minulosti a plody své práce sklízíte teď. Možná stačí, že jste situaci dovolili dojít až sem.

Příklad:

Kdyby mě partner z nějakého důvodu zesměšnil mezi přáteli, mohla bych být naštvaná. Hlavně v případě, že by se situace opakovala. Dejme tomu, že by partner (v legraci) řekl: “No, ona je sice elegantní a stará se o sebe, ale je trochu bordelářka. Kdybych po ní neumýval nádobí, byla by schopná ho mít ve dřezu týden. Haha…”

Můj díl viny by mohl být, že:

A. Jde o pravdivý komentář 🙂

B. Už prvně jsem mohla partnerovi říct, jak mi jeho chování vadí. Možná by se nemuselo znovu opakovat. Zde bychom mohli říct, že jsem to dovolila.

2. KONFRONTACE S PARTNEREM

Dalším krokem je partnerovi v klidu říct tři body z předchozího kroku. Přece jen, pokud je budeme mít jen v hlavě, partner nemůže udělat nic pro zlepšení situace.

Doporučuji přidat i omluvu za váš díl viny. Otevřete tím pomyslné dveře a konfrontace bude druhou stranou lépe přijata.

Příklad:

Nebudu říkat partnerovi o jeho komentáři jen co budeme chvíli sami. Konfrontací totiž mohu zkazit večer nejen sobě, ale i partnerovi a přátelům. K situaci se ale mohu vrátit další den. Když mám rozmyšlené své tři body.

“Víš, včera, když jsme byli s přáteli, tak jsi řekl, že _____. Mrzelo mě, že to říkáš před nimi a děláš si ze mě legraci. Cítila jsem se _____. Máš pravdu, že jde o můj zlozvyk a zkusím na něm pracovat. Ale je možné, že ho nezlomím. Omlouvám se. Myslíš, že bys příště mohl ______?”

Poznámka: Kdybychom šli do konfrontace s partnerem v hněvu, napáchali bychom daleko víc škody. Partner by se musel vypořádat i s naším hněvem. Pamatujete na citové konto? Hádkou, hněvem nebo házením špíny na partnera bychom z jeho konta jen odčerpali.

3. NECHAT MINULOST PLAVAT

Jestliže jsme si situaci vyříkali, je načase nechat ji být. Přenést se přes ni. Třetí krok vyžaduje rozhodnutí a vůli.

Což v praxi znamená, že se k situaci nebudeme (ideálně) nikdy vracet, ani ji partnerovi přehazovat.

“To je stejné jako tehdy, když jsme byli s přáteli na večeři a tys na mě vytáhl to s nádobím…” A přesně tato slova z vašich úst v budoucnosti nikdy nevyjdou. V ideálním případě se neobjeví ani ve vašich myšlenkách – v případě, že jste plně odpustili.

Pokud se přece jen objeví, doporučuji napočítat do 1, 2, 3. Nádech, výdech.

A v nejhorším se kousnout do jazyka. 🙂

PROČ JE ODPUŠTĚNÍ VÝZVOU?

Naučit se odpouštět a mít odpuštění jako životní postoj vyžaduje cvik a čas. Avšak dává nám možnost žít v harmonickém a láskyplném vztahu bez výčitek a zranění.

Mně osobně pomohlo si uvědomit, že jsme všichni jen lidi. Ani nedokážu popsat, jak osvobozující takové zjištění je. V pravém slova smyslu totiž poukazuje na fakt, že všichni prostě děláme chyby, i když v danou chvíli může jít o nejlepší rozhodnutí, kterého jsme s danými prostředky a vědomostmi schopni.

Naprostá většina z nás chce jednoduše žít šťastně. Proto děláme sobecká rozhodnutí, u kterých občas nedohlédneme, jaký dopad mohou mít na druhé. Proto je osvobozující porozumět lidským motivům.

Když si z nás někdo dělá legraci před ostatními, možná chce být důležitý nebo získat pozornost někoho ve skupině. To s námi doopravdy nesouvisí.

Když se s námi někdo pře, ve skutečnosti hájí svůj pohled na svět. Možná se bojí o něj přijít, protože tvoří velkou část jeho přesvědčení o fungování světa. To s námi doopravdy nesouvisí.

Když nám prodavačka u poklady špatně vydá drobáky, možná je toho na ní už za celý den prostě moc. A to s námi rozhodně nesouvisí.

Jde o úhel pohledu. Můžeme si vše brát osobně, ale taky nemusíme.

A během listopadu se k odpuštění ještě vrátím. Ráda bych totiž mluvila o odpuštění sobě samému (což je opravdu velká část odpuštění).

Odpustit není krátkodobou výzvou. Jedná se postoj. Doufám, že to vidíte i vy.

S láskou,

Vendi

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek