bývalý partner nevěra

PROČ NĚKTERÝM BÝVALÝM PARTNERŮM PODĚKOVAT?

Občas ve svém okolí narazím na páry, které se potkaly na střední škole (nebo začátkem vysoké) a už spolu zůstaly. Dnes jsou manželé nebo spolu žijí v dlouholetém vztahu. Při setkání s těmito ojedinělými případy mě vždy napadají dvě myšlenky. První, jestli časem (ne)budou zvědaví, jaké je chodit s někým jiným (i když bych všem přála konec ala „…žili šťastně až do smrti“). A druhá, jak je super, že se vůbec nemusí trápit s pojmem „bývalý partner„.

My, později-šťastně-zadaní většinou pojem „bývalý“ známe. Strategie se pak různí. Někomu je minulost partnera šumák, někdo předstírá, že je s bývalými v pohodě a někteří si z bývalých dělají nejlepší kamarády – asi podle hesla: „Měj přítele blízko a nepřítele ještě blíž.“ 🙂

Nicméně všechny minulé vztahy dohromady spojuje fakt, že mají velký vliv na naše chování ve vztazích dnes.

Vliv předchozích vztahů se pak projevuje ve dvou rovinách.

Rovina 1: Partner si z minulých vztahů odnáší to nejlepší, co může. My, současníci (jakože současní partneři) pak nemáme tolik práce a můžeme na předchozích vztazích stavět.

Rovina 2. Občas se stává, že si s sebou partner nese negativní zkušenost. V tomto případě nás, současníky, čeká práce docela dost. Záleží na „míře postižení„.

Pro dnešní článek jsem zvolila docela těžké téma, ale budu ráda, pokud si najdete čas mi na konci napsat na celou věc váš názor. 🙂 V první části článku jsem celé téma chtěla uvést. Ale ve druhé části přidávám naši osobní zkušenost – jak jsme s negativními pocity pracovali my.

První myšlenka bude docela logická a postupně budu na šokujícnosti přidávat. Tak já jdu na to. Připraveni?

NENÍ BÝVALÝ JAKO BÝVALÝ

Před nedávnem jsem psala, že je podle mého důležité, jakého partnera si pro společný a dlouhodobý život vybereme. Je totiž hrozně těžké měnit člověka k obrazu svému. Navíc, pokud na sobě partner nechce pracovat, je změna téměř nemožná. Proto bychom měli věnovat velké úsilí hledání takového partnera, se kterým máme předpoklady být opravdu šťastní.

Pokud takového partnera najdeme, držme se ho zuby nehty. Ehm, moje strategie. 🙂

Bývali partneři jsou vlastně takové nezdárné pokusy o nalezení pana Pravého (jasně, i paní Pravé, i když jsem ženskou variantu asi nikdy neslyšela).

A ještě jedna pravda: Vztahy jsou důležité životními milníky, kdy jsme si něco vyzkoušeli.

Když jsem byla nezkušené děvče v pubertě, moje babička mi na chození s klukama říkávala: „Vendulko, než se vdáš, vyzkoušej si, co chceš a co nechceš. Pak už nebudeš mít příležitost.“

Vdaná už jsem, snad jsem si tedy vše potřebné vyzkoušela! A co ne, budu muset dohnat už s Johnym. 🙂

Ony více či méně (ne)zdárné pokusy mi naštěstí poskytly velmi praktické vzdělání ve velmi speciální oblasti. Na tu mě nikdo jiný nemohl připravit. Žádná kniha. Žádný rádce.

Díky bývalým jsem měla možnost „studovat“ ve velmi speciální škole.

Škole vztahů.

Stejně jako v běžné škole jsme mohli narazit na dobré učitele, kteří se o rozvoj svého žáka starali. Upřímně a s láskou. Zato někdy jsme mohli narazit na sobecké plantážníky (lepší výraz nemám), kteří se rádi máchali v našem neštěstí. A teď záleží, na které ex jsme měli větší kliku.

Drobná vsuvka: Doteď jsem nevěděla, proč se bývalým říká slangově „ex“. Vy víte? Po chvíli googlení jsem zjistila, že jde o slovíčko z latiny, které doslovně znamená bývalý/již neexistující. Původně jsem doufala v zajímavější vysvětlení, ale nevadí. Pravda není vždycky zajímavá.

Z naší (někdy nelehké) pozice současníků můžeme bývalým partnerům buď…:

A. …upřímně poděkovat, že pomohli utvořit našeho partnera, aby se stal člověkem, jakým je teď.

B. …nebo jim velmi upřímně v duchu (i nahlas, jak je libo) zanadávat. „Díky nim“ (jakože ironicky) si náš partner nese z bývalého vztahu blok, špatnou zkušenost nebo cokoliv negativně zabarveného.

Od toho se pak odvíjí naše další práce jakožto současných partnerů. Tušíte správně, současníků 🙂

Druhá drobná vsuvka: Asi „současníky“ začnu více používat! Přijde mi nefér, že si slangový výraz vydobyli „bývalí“ a ne my, současní partneři. Co je to za pořádek, no ne?

SITUACE A: KDY BÝVALÝM PARTNERŮM PODĚKOVAT?

Já, náturou pozitivista, se na všechny vztahy snažím dívat ze světlé stránky, i když tomu (i v mém případě) vždy tak nebylo. Alespoň jsem si díky ne příliš ideálním vztahům uvědomila, co určitě nechci. S jakým člověkem do konce života zkrátka nevydržím.

I to je zkušenost. Cenná.

Vědět, co od vztahu chceme (a co ne), může připomínat teorii a praxi v ježdění na kole. Víme, od čeho jsou pedály, a pokud chceme změnit směr, stačí zatočit. Jak jednoduché!

Teoreticky.

No, právě.

Kdo z nás se ale v dětství při první ostré jízdě nevysekal? Jo a nepočítá se, pokud jste měli z obou stran pro jistotu kolečka.

Když jsem se ptala Johnyho, proč se rozhodl, že si chce vzít zrovna , po chvíli váhání mi odpověděl, že: „Věděl jsem, co chci a co nechci, a ty jsi byla takovým pěkným prolnutím obojího.“

Moudrá to úvaha. Pragmatická. Jen… Možná ne tolik romantická (jak by si člověk představoval).

Nevadí. 🙂

Partner díky svým předchozím zkušenostem ví, co nechce. A snad také, co chce (teď udám pár konkrétních příkladů na mužích):

Díky bývalým partnerkám se možná naučil vážit si vztahu. Naučil se nesobecky projevovat lásku.

Umí nám vyjít vstříc.

Umí s námi trávit čas.

A umí ho trávit i sám se sebou (má své koníčky).

Možná se díky některé své ex naučil pěkně skládat ponožky, takže ho nemusíme učit my.

Sklápí prkénko.

Naučil se nějakou vzrušující techniku, kterou nám rád před spaním ukazuje (jogínský pozdrav měsíci, třeba).

Je galantní, takže nemusíme v divadle sedět na úplném kraji řady. Sedne si tam on.

Poznámka: Myslím, že je hrozně hezké, když se muži i v dnešní době stále chovají trochu staromódně a galantně, nemyslíte? Pouští ženu do dveří (krom restaurace, kde odvážně vchází nejdříve muži, aby vykryli případnou letící židli nebo zkažené jídlo), sednou si na kraj (u stolu, v divadle) nebo jdou z vnitřní strany vozovky (aby nás náhodou nepřejelo auto)…

Přidávám malou výzvu. Muži, nebojte se ganatností, je to hezký pozůstatek dřívějších dob. 🙂

Prostě… Je spousta věcí, které už z předchozích vztahů ví, umí a nemusí se je učit s námi.

„Za sebe můžu říct jen… Díky, holky!“

SITUACE B: KDY BÝVALÉ PROKLÍNAT?

Proklínat je možná silné slovo. Chtěla jsem jím ale vyjádřit, že pokud si náš partner nese z dřívějšího vztahu něco silně negativního, musíme se i my opravdu hodně snažit, abychom tuto negativní zkušenost odbourali.

Kupříkladu mně se v jednom vztahu stala jedna…„Nepěkná věc,“ jak říká Cimrman.

Jako mladší ucho jsem byla naprosto důvěřivá a věřila jsem, že muž má jen jednu ženu, protože platí „zákony“ monogamie (standardně, pokud se neřekne jinak – a „jinak“ se tehdy určitě neřeklo). Zkušenost mě naučila, že můj předpoklad nemusí být úplně správný, pravda může být mlhavá a zamilovanost není záruka pro štěstí ve vztahu.

Zkrátka a dobře jsem se naučila bát. Projevem strachu se pak stala žárlivost.

Pro mě dříve tolik opovrhovaná vlastnost.

Největší paradox onoho vztahu? Že jsem v něm vydržela poměrně dlouho a ještě mi připadalo, že jsem já ta špatná. Že jsem si za svou situaci mohla sama.

Odměnou“ za vytrvalost mi byla spousta probrečených nocí, méně času na sebe, kamarády a rodinu a velmi efektivní hubnoucí program.

Vztah naštěstí skočil. A přišel nový. Ten současný.

Do nového vztahu jsem si však nesla velmi negativní pocity – nedůvěru v sebe sama a pocit, že se může historie opakovat, aniž bych nad ní měla kontrolu. Nejhorší bylo setkání s bývalými partnerkami, které pro mě znamenaly největší hrozbu (protože přesně TA negativní zkušenost se jich přímo týkala).

Druhý paradox: Dalo by se říct, že pokud se s naším ex už nestýkáme, nemá na nás vliv. Jenže (on) ho má. Nepřímo. A tak je nutné přistupovat k vlastní regeneraci, znovu-budování sebevědomí a nastolování důvěry v druhého partnera opravdu trpělivě.

jak pracovat se žárlivostí

JAK JSME S (MÝMI) NEGATIVNÍMI ZKUŠENOSTMI PRACOVALI MY?

Kdybych měla říct, že jsem se se vším vypořádala sama, lhala bych.

Začátky byly těžké. Kdykoliv Johny nějak více interaktoval se svou bývalou přítelkyní, ježila se mi kůže na krku. Pozorovala jsem, jestli se už příliš nesmějí. Jestli se třeba pod stolem tajně nedotýkají.

Dnes zní podobné úvahy úsměvně až neuvěřitelně. Ale historicky, když se doopravdy děly, jsem spíše bezmocně ronila slzy.

Můj muž je nicméně hrozně rozumný člověk, a protože mě má rád, snaží se mi neubližovat (což je od něj milé). 🙂 Na druhou stranu, aby mi přestal nevědomě ubližovat, musela jsem jít já s pravdou ven.

Musela jsem si přiznat, že jsem tak trochu…

No, postižená.

1. POZOROVÁNÍ JE PRVNÍ KROK

Vždycky říkám, že prvním krokem k tomu, abychom mohli něco udělat, je o tom něčem vědět. Pokud sami sebe budeme pozorovat (ve kterých situacích je nám nepříjemně), máme napůl vyhráno.

Mně (a to už asi tušíte) bylo opravdu nepříjemně na společných akcích – já, manžel, bývalé přítelkyně. Večer pak většinou úplně nejpříjemněji nekončil.

2. DISKUZE JE KROK DRUHÝ

Nejspíš sami dobře víte, kdy a co vám vadí (pokud ne, zkuste chvíli zmíněné pozorování). Teď přichází chvíle, kdy by bylo dobré se pobavit s partnerem.

Ano, prostě na něj všechno opatrně vybalte.

Chce hodně odvahy otevřít se druhému. Ale pokud to uděláme, a pokud nás druhý vyslyší, ukazujeme si navzájem, že náš vztah stojí za námahu. Že máme předpoklady vyřešit problémy, ať jsou jaké chcou.

Drobný TIP: Opravdu mi hodně pomohlo přijít s konkrétními příklady. Měla jsem připravené 3 věci:

  1. Popis situace (čím víc faktů, tím lépe), která mně osobně neudělala dobře. Stačí se držet schéma: Kdy, kde, kdo a o co šlo?
  2. Popis mých pocitů: Vyjadřovala jsem dopady situace na svou náladu, vnitřní prožívání a pocity spojené s nepříjemnou situací.
  3. Návrh na zlepšení a ideální chování obou: Co by mohl udělat partner, aby zmírnil mé obavy v danou chvíli? Můžeme mít nějaký signál, že nepříjemná chvíle přichází?

Obě strany se budou muset snažit. Partner bude muset vymyslet, jak nedávat důvod k žárlení. My se zase budeme muset naučit rozpoznávat situace a pocity a odkomunikovat je druhé straně srozumitelně a bez emocí.

3. KONTEXT JE TŘETÍ KROK

Když chápeme, jak se věci mají a jak se propojují, snadněji se nám vciťuje do druhých.

Kontext skvěle funguje v případě, že se potřebujeme něco rychle a dlouhodobě pochopit.

Pokud bych vám řekla, že „se v lese nemáte po setmění toulat s košíkem jídla a v červeném mundůru, protože je to nebezpečné“, asi byste si ťukali na čelo.

Kdybych vám ale řekla celou pohádku o Karkulce a vlkovi, chápali byste, proč se o vás bojím a jaké může mít chození po lese důsledky.

Obava, kterou jsem vám vykreslila, může být zaměněna za jakoukoliv informaci. A pohádka O Karkulce za jakýkoliv příběh, logiku nebo okolnosti, které střípek informace vysvětlují a dávají do kontextu. 🙂

Věřím, že druhý partner se může na celou situaci dívat jinak, pokud bude znát naši minulost, pocity a okolnosti, které z nás udělaly člověka, jakým jsme.

TIP: K poznání druhého skvěle slouží cvičení Řeka života, které jsem popisovala v dřívějším článku. Zkuste si ho udělat i vy s partnerem. Pokud preferujete video, je tu i tato možnost.

4. AKCE JE POSLEDNÍ KROK

Johny udělal skvělou věc. Po všem, co jsem mu řekla, se mi nevysmál.

Napak. Vyslechl mě. A řekl mi své vlastní stanovisko.

Tehdy byla jeho odpověď něco ve smyslu: „Mám tu a tu bývalou přítelkyni rád, protože mi pomohla si uvědomit, že ___. A proto bych ji nerad odřizl ze svého života. Pokud to tobě ale opravdu hodně vadí, budu se snažit udržovat si větší odstup.“

Myslím si, že ještě dodal: „TEN vztah je pro mě už ukončený. Udělal jsem za ním tlustou čáru.“ 

Tlustou čáru jsem si asi do vzpomínky přidala. Ale chci ji tam mít. 🙂

Čím více podpory partner dokáže vyjádřit, tím samozřejmě lépe.

* * *

Časem se dá vše dopořádku. Pokud oba budete chtít, věřím, že se i potenciální problém stane drobným a za nějakou dobu se urovná. Takže…

Pokud nás něco zraňuje, řekněme to.

Pokud se nám něco nelíbí, ven s tím. Konstruktivně.

Pokud nás něco bolí nebo v danou chvíli trápí (a měli bychom blízko k výbuchu), zkusme si dát odstup. Řešit situaci s chladnou hlavou. Někdy se problémy po vyspání nezdají tak dramatické.

Chce to sílu – přiznat si, co cítíme.

Chce to otevřenost – upřímně vyjádřit, co se nám děje a proč.

Chce to vytrvalost – protože změny se nestanou přes noc.

A chce to vzájemný respekt – neboť ve vztahu jsme dva.

Tento přístup fungoval mně. Pokud máte ještě nějaký zlepšovák i vy, sem s ním! Jo a prosím! Pojďte mi pomoct dostat do oběhu slovíčko „současník. 🙂

S láskou,

Vendi

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek