Proč některým bývalým partnerům poděkovat?

Podobné články:

Občas ve svém okolí narazím na páry, které se potkaly na střední škole (nebo začátkem vysoké) a už spolu zůstaly. Dnes jsou manželé nebo spolu žijí v dlouholetém vztahu. Při setkání s těmito ojedinělými případy mě vždy napadají dvě myšlenky. První, jestli časem (ne)budou zvědaví, jaké je chodit s někým jiným (i když bych všem přála konec ala „..žili šťastně až do smrti„). A druhá, jak je super, že se vůbec nemusí trápit s pojmem „bývalý partner„.

My, později-šťastně-zadaní většinou pojem „bývalý“ známe. Strategie se pak různí. Někomu je minulost partnera šumák, někdo předstírá, že je s bývalými v pohodě a někteří si z bývalých dělají nejlepší kamarády – tuším, podle hesla: „Měj přítele blízko a nepřítele ještě blíž.“ 🙂

Všechny minulé vztahy však dohromady spojuje fakt, že mají velký vliv na naše chování ve vztazích dnes.

Vliv předchozích vztahů se pak projevuje ve dvou rovinách.

Rovina 1: Partner si z minulých vztahů odnáší to nejlepší, co může. My, současníci (jakože současní partneři) pak nemáme tolik práce a můžeme na předchozích vztazích stavět.

Rovina 2. Občas se stává, že si s sebou partner nese negativní zkušenost. V tomto případě nás, současníky, čeká práce docela dost. Záleží na „míře postižení„.

Pro dnešní článek jsem zvolila docela těžké téma, ale budu ráda, pokud si najdete čas mi na celou věc napsat váš názor. 🙂 V první části článku jsem celé téma chtěla uvést. Ale ve druhé části přidávám svou osobní zkušenost – jak jsme spolu s manželem na negativních pocitech pracovali. Protože alespoň u mě bylo na čem pracovat.

Není bývalý jako bývalý

Před nedávnem jsem psala, jak je důležité, jakého partnera si pro společný a dlouhodobý život vybereme. Je totiž hrozně těžké měnit člověka k obrazu svému. Navíc, pokud na sobě partner nechce pracovat, je změna skoro až nemožná. Proto bychom měli věnovat velké úsilí hledání takového partnera, se kterým máme předpoklady být opravdu šťastní.

Pokud takového partnera najdeme, držme se ho zuby nehty. To byla kupříkladu moje strategie. 🙂

Bývalí partneři jsou v podstatě nezdárné pokusy o nalezení pana Pravého (nebo paní Pravé).

Vztahy jsou také důležitými životními milníky. Ve většině případů jsme se díky nim něco naučili a něco si i vyzkoušeli.

Když jsem byla ještě děvče (v pubertě), babička mi na chození s klukama říkávala: „Vendulko, než se vdáš, vyzkoušej si, co chceš a co nechceš. Pak už nebudeš mít příležitost.

Osobní poznámka: Babička je vdaná za jednoho člověka přes 50 let. A i když si myslím, že tuto strategii na vlastní kůži nevyzkoušela, jsem ráda, že jsem ji (v rámci mezí) poslechla. Ani v práci člověk neví, co (ne)chce dělat, dokud si činnost na vlastní kůži nezkusí.

Ony více či méně (ne)zdárné pokusy vám tak mohly poskytnout velmi praktické vzdělání ve velmi speciální oblasti. Na tu nás nikdo jiný nemohl připravit. Žádná kniha. Žádný rádce.

Díky bývalým jsme měli možnost „studovat“ ve velmi speciální škole.

Škole vztahů.

I v běžné škole jsme mohli narazit na dobré učitele, kteří se o rozvoj svého žáka starali. Upřímně a s láskou. Zato někdy jsme mohli narazit na sobecké plantážníky, kteří se rádi máchali v našem neštěstí. A teď záleží, na které ex jsme měli větší kliku.

Lingvistická vsuvka: Víte, proč se bývalým partnerům slangově říká „ex“? Jde o slovíčko z latiny, které doslovně znamená bývalý/již neexistující.

Z naší (někdy nelehké) pozice současníků můžeme bývalým partnerům buď…:

A. …upřímně poděkovat, že pomohli dotvořit našeho partnera, aby se stal člověkem, jakým je teď.

B. …nebo jim velmi upřímně v duchu (i nahlas, jak je libo) zanadávat. „Díky nim“ (ironicky) si náš partner nese z bývalého vztahu blok, špatnou zkušenost nebo cokoliv negativně zabarveného.

Od toho se pak odvíjí naše další práce jakožto současných partnerů.

Situace A: Kdy bývalým partnerům poděkovat?

Možná jste náturou pozitivista a na všechny své vztahy se snažíte dívat ze světlé stránky, i když tomu vždy tak nebylo. Alespoň jste si díky ne příliš ideálním vztahům uvědomili, co určitě nechcete. S jakým člověkem do konce života zkrátka nevydržíte.

I to je zkušenost. Cenná.

Vědět, co od vztahu chceme (a co ne), může připomínat teorii a praxi v ježdění na kole. Víme, od čeho jsou pedály, a pokud chceme změnit směr, stačí zatočit.

Teoreticky.

No, právě.

Kdo z nás se ale v dětství při první ostré jízdě nevysekal? Ale nepočítá se, pokud jste měli z obou stran pro jistotu kolečka. 🙂

Když jsem se ptala manžela, proč se rozhodl, že si chce vzít zrovna , po chvíli váhání mi odpověděl takto: „Věděl jsem, co chci a co nechci, a ty jsi byla takovým pěkným prolnutím obojího.

Moudrá úvaha. Pragmatická. Možná ne tolik romantická, jak by si člověk představoval.


Partner díky svým předchozím zkušenostem ví, co nechce. A snad také, co chce. Ukažme si pár příkladů (na mužích):

Díky bývalým partnerkám se možná naučil vážit si vztahu. Naučil se nesobecky projevovat lásku.

Umí nám vyjít vstříc.

Umí s námi trávit čas.

A umí ho trávit i sám se sebou (má své koníčky).

Možná se díky některé své ex naučil pěkně skládat ponožky, takže ho nemusíme učit my.

Sklápí prkénko.

Naučil se nějakou vzrušující techniku, kterou nám rád před spaním ukazuje (jogínský pozdrav měsíci, třeba).

Je galantní, takže nemusíme v divadle sedět na úplném kraji řady. Sedne si tam on.

„Za sebe můžu říct jen… Díky, holky!

Prostě… Je spousta věcí, které už z předchozích vztahů ví, umí a nemusí se je učit s námi.


Poznámka: Myslím, že je hrozně hezké, když se muži i v dnešní době stále chovají trochu staromódně a galantně, nemyslíte? Pouští ženu do dveří (krom restaurace, kde odvážně vchází nejdříve muži, aby vykryli případnou letící židli nebo zkažené jídlo), sednou si na kraj (u stolu, v divadle) nebo jdou z vnitřní strany vozovky (aby nás náhodou nepřejelo auto)…

Muži, jestli tento článek čtete, nebojte se ganatností. Jde o hezký pozůstatek dřívějších dob, který by bylo škoda nechat zemřít. 🙂

Situace B: Kdy bývalé proklínat?

Proklínat je možná silné slovo. Chtěla jsem jím ale vyjádřit, že pokud si náš partner nese z dřívějšího vztahu něco silně negativního, musíme se i my opravdu hodně snažit, abychom tuto negativní zkušenost odbourali.

Kupříkladu mně se v jednom vztahu stala jedna „nepěkná věc,“ jak říká Cimrman.

V mém asi předposledním vztahu jsem byla naprosto důvěřivá a věřila jsem, že muž má jen jednu ženu, protože platí „zákony“ monogamie (standardně, pokud se neřekne jinak – a „jinak“ se tehdy určitě neřeklo). Řekněme, že tento předpoklad nebyl úplně správný. Pravda byla mlhavá a zamilovanost opravdu není zárukou pro štěstí ve vztahu.

Zkrátka a dobře jsem se naučila bát. Projevem strachu se pak stala žárlivost.

Pro mě dříve tolik opovrhovaná vlastnost.

Největší paradox onoho vztahu? Že jsem v něm vydržela poměrně dlouho a ještě mi připadalo, že jsem já ta špatná. Že jsem si za svou situaci mohla sama.

Odměnou“ za vytrvalost mi byla spousta probrečených nocí, méně času na sebe, kamarády a rodinu a velmi efektivní hubnoucí program.

Vztah naštěstí skočil. A přišel nový. Ten současný.

Do nového vztahu jsem si však nesla velmi negativní pocity – nedůvěru v sebe sama a pocit, že se může historie opakovat, aniž bych nad ní měla kontrolu. Nejhorší bylo setkání s bývalými partnerkami, které znamenaly největší hrozbu (protože se jich negativní zkušenost přímo týkala).

Dalo by se říct, že pokud se s naším ex už nestýkáme, nemá na nás vliv. Jenže (on) ho má. Nepřímo. A tak je nutné přistupovat k vlastní regeneraci, znovu-budování sebevědomí a nastolování důvěry v druhého partnera opravdu trpělivě.

Ať už z vaší strany nebo ze strany partnera. Buďte na sebe, prosím, hodní. Neudělali jste nic špatného. Jen se vám stala špatná událost, kterou potřebujete ve svém životě ovládnout a změnit svou reakci.

jak pracovat se žárlivostí

Jak jsme s negativními zkušenostmi pracovali my?

Kdybych měla říct, že jsem se se vším vypořádala sama, lhala bych.

Začátky byly těžké. Kdykoliv manžel nějak více interaktoval se svou bývalou přítelkyní, ježila se mi kůže na krku. Pozorovala jsem, jestli se už příliš nesmějí. Jestli se třeba pod stolem tajně nedotýkají.

Dnes zní podobné úvahy úsměvně až neuvěřitelně. Jenže když se ony absurdity v hlavě doopravdy prožíraly dál a dál, jen jsem bezmocně ronila slzy.

Můj muž je naštěstí velmi rozumný člověk, a protože mě má rád, snaží se mi neubližovat (což je od něj milé). 🙂 Na druhou stranu, aby mi přestal nevědomě ubližovat, musela jsem jít s pravdou ven.

Musela jsem si přiznat, že jsem tak trochu…

No, raněná. A nezahojená.

1. Pozorování je první krok

Vždycky říkám, že prvním krokem, abychom mohli něco změnit, je o tom něčem vědět. Pokud sami sebe budeme pozorovat (ve kterých situacích je nám nepříjemně), máme napůl vyhráno.

Mně (a to už asi tušíte) bylo opravdu nepříjemně na společných akcích – v kombinaci – manžel, bývalé přítelkyně. Večer pak většinou úplně nejpříjemněji nekončil.

2. Diskuze je krok druhý

Nejspíš sami dobře víte, kdy a co vám vadí (pokud ne, zkuste chvíli zmíněné pozorování). Teď přichází chvíle, kdy by bylo dobré se pobavit s partnerem.

Ano, prostě na něj všechno opatrně vybalte.

Chce hodně odvahy otevřít se druhému. Ale pokud to uděláme, a pokud nás druhý vyslyší, ukazujeme si navzájem, že náš vztah stojí za námahu. Že máme předpoklady vyřešit problémy, ať jsou jaké chcou.

Drobný TIP: Opravdu mi hodně pomohlo přijít s konkrétními příklady. Měla jsem připravené 3 věci:

  1. Popis situace (čím víc faktů, tím lépe), která mně osobně neudělala dobře. Stačí se držet schéma: Kdy, kde, kdo a o co šlo?
  2. Popis mých pocitů: Vyjadřovala jsem dopady situace na svou náladu, vnitřní prožívání a pocity spojené s nepříjemnou situací.
  3. Návrh na zlepšení a ideální chování obou: Co by mohl udělat partner, aby zmírnil mé obavy v danou chvíli? Můžeme mít nějaký signál, že nepříjemná chvíle přichází?

Obě strany se budou muset snažit. Partner bude muset vymyslet, jak nedávat důvod k žárlení. My se zase budeme muset naučit rozpoznávat situace a pocity a odkomunikovat je druhé straně srozumitelně a bez emocí.

3. Mít kontext je třetí krok

Když chápeme, jak se věci mají a jak se propojují, snadněji se nám vciťuje do druhých.

Kontext skvěle funguje v případě, že se potřebujeme něco rychle a dlouhodobě pochopit.

Pokud bych vám řekla, že „se v lese nemáte po setmění toulat s košíkem jídla a v červeném mundůru, protože je to nebezpečné„, asi byste si ťukali na čelo.

Kdybych vám ale řekla celou pohádku o Karkulce a vlkovi, chápali byste, proč se o vás bojím a jaké může mít chození po lese důsledky.

Obava, kterou jsem vám vykreslila, může být zaměněna za jakoukoliv informaci. A pohádka O Karkulce za jakýkoliv příběh, logiku nebo okolnosti, které střípek informace vysvětlují a dávají do kontextu. 🙂

Věřím, že druhý partner se může na celou situaci dívat jinak, pokud bude znát naši minulost, pocity a okolnosti, které z nás udělaly člověka, jakým jsme.

TIP: K poznání druhého skvěle slouží cvičení Řeka života, které jsem popisovala v dřívějším článku. Zkuste si ho udělat i vy s partnerem. Pokud preferujete video, je tu i tato možnost.

4. Akce je poslední krok

Manžel udělal skvělou věc. Po všem, co jsem mu řekla, se mi nevysmál.

Napak. Vyslechl mě. A řekl mi své vlastní stanovisko.

Tehdy byla jeho odpověď něco ve smyslu: „Mám tu a tu bývalou přítelkyni rád, protože mi pomohla si uvědomit, že ___. A proto bych ji nerad odřizl ze svého života. Pokud to tobě ale opravdu hodně vadí, budu se snažit udržovat si větší odstup.

Myslím si, že ještě dodal: „TEN vztah je pro mě už ukončený. Udělal jsem za ním tlustou čáru.“ 

Tlustou čáru jsem si asi do vzpomínky přidala. 🙂

Čím více podpory partner dokáže vyjádřit, tím samozřejmě lépe.


Časem se dá vše dopořádku. Pokud oba budete chtít, věřím, že se i potenciální problém stane drobným a za nějakou dobu se urovná. Takže…

Pokud nás něco zraňuje, řekněme to.

Pokud se nám něco nelíbí, ven s tím. Konstruktivně.

Pokud nás něco bolí nebo v danou chvíli trápí (a měli bychom blízko k výbuchu), zkusme si dát odstup. Řešit situaci s chladnou hlavou. Někdy se problémy po vyspání nezdají tak dramatické.

Chce to sílu – přiznat si, co cítíme.

Chce to otevřenost – upřímně vyjádřit, co se nám děje a proč.

Chce to vytrvalost – protože změny se nestanou přes noc.

A chce to vzájemný respekt – neboť ve vztahu jsme dva.

Pokud máte ještě nějaký zlepšovák i vy, sem s ním! A kdyby se vám zalíbilo slovíčko „současník„, můžete jej spolu se mnou dostat do oběhu. 🙂

S láskou,

Vendi

Související příspěvky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *