Jak ženy ztrácí ženskost (a neví, že ji mají hledat)?

Začínám čím dál víc narážet na jeden nešvar. Objevuje se u mladých, starších a když zaměříme svou pozornost, najdeme ho i u našich (až překvapivě emancipovaných) babiček. Mám na mysli prosakování mužského principu do chování žen. Pomalu se tak začíná tvořit svět, kde se snaží ženy mužům vyrovnat. Kde vyrůstáme v podmínkách orientovaných na výkon. Kde chybí ženská něha a empatie. Proto už delší dobu cítím, že se k tématu „ženskost“ chci na blogu vyjádřit.

Možná jste už někdy viděli divadelní hru Caveman (jestli ne, mimochodem, doporučuju). Hra je založena na ženských a mužských stereotypech, které vychází z naší pravěké historie. Jak víme, role žen byla v Pravěku udržovat oheň a starat se o své muže, kteří se vraceli po celodenním lovu mamutů. Teda, pokud je nezabil šavlozubý tygr.

Ženy se tehdy bavily povídáním, sbíráním bobulí, vařením a staráním o své děti. Minimálně takto nám byl princip a fungování rodiny vysvětlován ve škole.

Říkám si, jak by dnešní společnost (se zmíněnými mužskými principy) v Pravěku asi vypadala?

Úplně živě si dokážu představit, že by pospolu u ohně seděli muži i ženy. Část žen by totiž raději naháněla mamuty než seděla doma.

Ženy by svými fotkami určitě okupovaly stěnu jeskyně s nápisem „nejlepší lovec měsíce„. A věřím, že „nejlepší lovec“ by se pod nátlakem brzy přepsal na „nejlepší lovkyni„.

Neberte mě zle. Dnešní ženy jsou vážně skvělé. Dokáží si vydělat jako muži (často i více), zvládnout chod domácnosti a odzátkovat víno. Vlastně, nejen to. Častokrát nečekají, až jim muži pomohou do kabátu. Klidně táhnou samy těžké tašky z obchodu. V práci dělají velká rozhodnutí, uzavírají obchodní dohody, jednají s muži a jsou s nimi narovno.

Ženy jsou zkrátka samostatné jednotky schopné plně fungovat i bez mužů.

Osobně jsem na nás velmi hrdá. V podstatě by se dalo říct, že muže pro běžné fungování nepotřebujeme.

A to je, myslím si, háček. Že tomu tak někdy opravdu je a že takový pocit dáváme mužům dostatečně najevo.

Je velmi zvláštní dnešní článek psát. Místo praktického článku je spíše jakousi úvahou. Vyjadřuje, nad čím poslední dobou hodně přemýšlím. Jde o velký rozkol. Vážím si příležitostí, které máme a zároveň kolem sebe vidím ženy, které si jdou tvrdě za svým a nemohou otěhotnět. Proto se tak daří klinikám s umělým oplodněním.

Celý článek o ženství bych ale shrnula takto: V praxi jde jednoduše o poslouchání sebe sama. Dělání věcí, co nás baví. Projevy empatie, kterou v sobě každá jisto-jistě máme. Dávání prostoru intuici, které v logickém a výkonnostně zaměřeném světě potlačujeme.

Opírá se náš žebřík o správnou zeď?

Možná se v následujících odstavcích také poznáte. Byly doby, kdy jsem dělala všechno, abych ukázala, jak hrozně jsem silná. Jak všechno zvládnu.

V práci jsem se snažila plnit úkoly na 120 %. Chtěla jsem šplhat po kariérním korporátním žebříčku. Šplhat jsem chtěla tak moc, že jsem na rok odešla od manžela do jiného města, abych byla za hvězdu. Navíc jsem vůbec neposlouchala svůj vnitřní hlas. Svoje přání – co vlastně chci. Výrobky, které jsem měla prodávat, jsem neměla ráda. Meetingy, na které jsem chodila, mi přišly zbytečné.

Racionálno, které zcela zakrylo emoce, pocity a intuici, velilo: „Vytrvej, pracuj, makej a dostane se ti náležité odměny a ocenění od okolí. Určitě budeš šťastnější.“

Až po čase, kdy mě práce ubíjela a chodila jsem domů čím dál naštvanější, jsem si řekla, že je něco špatně.

Autor jedné z nejprodávanějších motivačních knih, Covey, by k situaci dodal, že se náš žebřík opírá o špatnou zeď. Lezeme po něm a lezeme, ale když po všech nástrahách vyšplháme nahoru a rozhlédneme se, pochopíme, že jsme měli vylézt kdesi o 100 metrů dál.

Ona špatná zeď může být přílišná snaha orientovat se na kariéru a výkon. Být v mužském principu. Hodnotit sebe sama a své životní úspěchy podle dosažených cílů.

Jenže ženský princip funguje přesně naopak. Pracuje více s bezpomínečkou láskou – vůči sobě i vůči druhým.

Jak říká Herman ve své knize „Najděte svého Marťana“, my vlastně za náš přístup nemůžeme. V mužském principu nás vychovali rodiče. A ty zase jejich rodiče. Děti dělají vše, aby přežily. Musí si tedy získat lásku rodičů. Pokud vidí, že láska rodiče je podmíněna úspěchy, dělají vše proto, aby lásky měli co nejvíce.

„Naše dítě už ve třech letech řeklo první slovo. Anglicky i čínsky.„

„Naše dítě zase nosí domů samé jedničky. Sice si moc nerozumí se spolužáky, leč ve škole maká.„

Podobné chování se následně projevuje celý život. Dospělost je rozdílná jen tím, že se již nesnažíme vyhovět rodičům, ale sobě. Svým nárokům. Nebo šéfovi. Partnerovi. Přátelům. Okolí.

Zkuste se teď podívat, jak jednotlivé principy vypadají:

Mužský princip: „Kolik jsi toho dnes zvládl (v práci),“ nahradil ve výchově větu s ženským principem: „Jak ses dnes přes den cítil?„

„Až dokoukáme na seriál, mohli bychom…“ by mělo být nahrazeno: „Drahý, mám na tebe chuť.“

A věta: „Měla bych ho radši, kdyby nebyl tak nepořádný,“ ve vztahu běžné stojí místo věty: „Mám ho ráda i přes jeho nepořádnost.“

Všude existuje rovnováha

Černá a bílá. Země a vzduch. Jing a Jang. Pláč a smích.

Cokoliv si vymyslíme, má protipól.

Protože je všude kolem nás tolik mužství, bylo by pěkné, kdybychom ho mohly jako ženy vyvážit. Respektive nebát se ho vyvážit. Takže, co když začneme po malých krůčcích? Když pro jednou…

…ukážeme, že jsme vlastně zranitelné?

…budeme plakat, když se budeme cítit smutně?

…necháme našeho muže, aby nám sklenici s kompotem, okurkami nebo medem otevřel?

…budeme dělat věci, protože chceme a protože nás baví (a ne, protože musíme)?

…ukážeme, že něco možná nezvládneme, i když bychom mohly?

Zkrátka, co když budeme ženou?

Svět se určitě bude točit pořád dál.

Myslím, že naše ženskost pomůže i mužům. Budou si nás více hýčkat. Budou nám oporou. Třeba (když je nenápadně nasměrujeme – tak jak to umíme jen my) budou i pravými gentlemany a pomohou nám do kabátu. A nám už ani nebude vadit, že nám pomáhají. Muži pak budou moct být ochránci rodiny. Opravdovými muži.

Muži, kteří mají důvěru své ženy.

Mějme rády svou vnitřní dívku, slečnu i ženu. Nechme ji projevit se. Růst. Bude to fajn. Uvidíte.

A pokud máte zájem o další ženská témata, potom bych vám doporučila zkusit ženské kruhy a třeba si zajet na pětidenní pobyt jménem Mokoša, který mě osobně změnil život.

S láskou,

Vendi