jak jsme se poznávali a na co jsme přišli

NEJVĚTŠÍ AHA MOMENTY U SEBE-POZNÁVÁNÍ

Druhý týden výzvy je za námi. Původně jsem chtěla napsat, že to dnes bude krátký článek, kde napíšu pár postřehů z osobní chvilky plné sebe-poznání. Po chvilce psaní (a při pohledu na počitadlo) jsem ale zjistila, že vás čeká něco málo přes 1 500 slov. Řekněme, že postřehů není málo a dojde i na sondu do osobního života. Zároveň bych vám chtěla připomenout, co se bude dít tento poslední týden výzvy. A velmi byste mě potěšili, pokud byste do komentářů napsali i vaše vlastní postřehy vyplývající ze sebepoznání. 🙂

Materiály, které jsem vám k výzvě poskytla minule (ke stažení v předchozím článku) jsem samozřejmě používala i sama (respektive jsme je používali s Johnym).

Sama sobě jsem tak mohla dát zpětnou vazbu, jak se s nimi pracuje. Po vizuální stránce bych si dala jedničku (ve vší skromnosti). Ale možná jsem trošku přepískla (podcenila) náročnost všech cvičení dohromady na jeden večer.

Možná to znáte. V myšlenkách i na papíře vypadá nějaký nápad skvěle. Třeba perníková chaloupka zní jako opravdu skvělý nápad. 🙂 No, které dítě (a leckterý dospělý) by nechtělo loupat perníček, kdykoliv se mu zamane, a jen s vyložením minimálního úsilí (stačí natáhnout ruku, že…). Nadšení ze skvělého nápadu vyprchá ve chvíli, kdy:

A. Člověk zjistí, že jediným historicky známým obyvatelem perníkové chaloupky byla Ježibala (a kdo by chtěl být jako Ježibaba…).

B. Že perník není dobrý stavební kámen. Déšť ho rozmočí, slunce vysuší, v zimě se budou muset dopéct další části perníků, aby se vyjedené díry zaplácly a držely teplo. Ani nezmiňuju další problémy – jak péct v perníkové troubě, koupat se v perníkové vaně atd. 🙂

My s cvičením začínali někdy kolem 20. večer. Byl normální pracovní den – tuším středa. Kolem 23. hodiny jsem měla menší krizi. Chtělo se mi spát.

Nehtělo se mi už nad sebou a svým životem přemýšlet (zvláštní pocit).

Aa ještě mi scházelo udělat poslední cvičení.

Nicméně s Johnym jsme oba cvičení dokončili a jsem ráda, že vám mohu napsat několik AHA momentů. Třeba pomohou i vám, abyste našli sílu si je udělat. Třeba vás lehce inspirují. No, uvidíme. A třeba se nestane vůbec nic. 🙂

Dobře. Cvičení byla celkem 4. Projedu je postupně.

V PRVNÍM CVIČENÍ…

…jsme přemýšleli, jak nám byly emoce projevovány v dětství. Jaký dopad mají na nás dnes a jak je pokrývá partner.

Co nejdůležitějšího jsem si uvědomila? 

Že nemám žádné významné dětské choláky ani traumata a vcelku jsem si žila pohodově. Myslím, že jsem došla na vcelku pozitivnímu zjištění.

Ano, rozvod rodičů v mých šesti letech bych si nezopakovala. Nebýt ale rozvodu, třeba bych neměla tak super vztah s mými prarodiči (se kterými jsem nakonec procestovala pěkných pár zemí, Thajsko nevyjímaje).

Taky jsem si vzpomněla na (dnes už) vtipné chvíle, které mě utvářely. Třeba, že mamka měla strach, abych nebyla v životě měkota a nebrečela nad každou zašlápnutou květinkou (jako prý brečívala ona). Když jsem si tedy rozbila koleno (a fakt mi z něj valila spousta krve), vlastně nad tím v mém zájmu mávla rukou a krev nekrev jsem měla přestat brečet. Protože rozbité koleno přece „nic není“.

Jakási potlačená tvrdost mi komplikovala začátky vztahu s Johnym. Měla jsem drobný zlozvyk. Dělat hrdinku, neukazovat své pocity, naštvání, emoce. A tak jsem se často uzavírala do sebe. Přestala jsem komunikovat, bojkotovala jsem jakýkoliv osobní kontakt, chodila jsem spát nafučená. Když nad tím zpětně přemýšlím, asi jsem byla dost hrozná přítelkyně. 🙂

Co pomohlo? Společná vize, otevřenost a trpělivost (z Johnyho strany). Diskutovali jsme, co je pro nás ve vztahu důležité. Právě tehdy mi došlo, že takto ubližuju nejen sobě, ale hlavně Johnymu. A snad to nezakřiknu, ale dneska raději řeknu něco nevhodného, než abych v sobě emoce zbytečně držela. I když pravda může být nepříjemná.

View this post on Instagram

Co kdybychom my ženy před svými muži sklízely obdiv i bez vrstvy make-upu a s vlasy jako vrabčí hnízdo? Nebo s plačtivou náladou (minimálně) jednou za měsíc. 🙂 Co kdyby muži sklízeli obdiv u nás, i když zavěsí svůj pěkný oblek na hřebík a oblečou tepláky? Nebo když budou mít trošku menší svaly, než bychom si představovaly. Co kdybychom měli rádi toho druhého i s nedokonalostmi? Nebo ještě lépe, kdybchom si mohli dovolit být nedokonalí. Nazí. Kdybychom měli toho druhého rádi pro jeho nedokonalosti o to víc. Jak by řekli básníci: "Ani růže není bez trnů." Prvním krokem je ale podle mého znát sám sebe a mít sám sebe rád. S Johnym máme zítra naplánováno posezení, kdy si nad sebou samymi budeme přemýšlet. A vy můžete také. Na mém blogu Recept na vztahy najdete pár notiček ke stažení, kdybyste si chtěli takové poznávací rande udělat taky. 🙂 . . . #receptnavztahy #spokojenemanzelstvi #zacnemeusebe #mamserad #poznejtese #sebepoznani #chvilkaprosebe

A post shared by Vendula Debnár (@recept_na_vztahy) on

PŘI DRUHÉM CVIČENÍ…

…jsme se zamýšleli nad svým vlastním životem a malovali jsme řeku života. Někdo mohl malovat strom, někdo hory, někdo křivku. Ale snad jsme všichni do naší mapy zanesli nejdůležitější AHA momenty, lidi, milníky a okamžiky.

Sama jsem vás pobízela, ať se neomezujete v kreativitě. I já chvíli váhala, jestli se nerozjedu a nenamaluju třeba vesmír. Zvítězila ale pohodlnost. Řeku už mám nacvičenou z dávnějška a jako paralela na život mi dává největší smysl. Tohle cvičení jsem si nicméně nechala až na úplný konec (abych u něj nestrávila příliš mnoho času na úkor dalších cvičení) a nutno říct, že ke konci jsem „malovala z posledního„.

Co nejdůležitějšího jsem si uvědomila? 

Už jste někdy přemýšleli, do jaké míry by se váš život vyvíjel, kdybyste si v ONEN moment v životě vybrali jinou cestu? Říká se, že žádná z cest není vyloženě špatná, ani vyloženě dobrá. Na každé nás čeká zajímavé poznání, lidé, něco, co se máme naučit, co dokázat.

Pro rozličné cesty našeho života existuje specifický terminus technikus, tzv. efekt motýlích křídel. Dokonce na toto téma byly natočeny dva super filmy – Pan Nikdo a Osudový dotek. Pokud jste neviděli, doporučuju.

V mém životě bylo několik momentů, kdy si říkám, jak bych bývala byla dopadla, kdybych se rozhodla jinak, než jsem se tehdy rozhodla.

Třeba kdybych zůstala se svou první láskou, měla bych dnes 3 děti a jiné starosti než psát blog? Kdybych se rozhodla jít do Brna na vysokou školu, potkala bych Johnyho?

Možná proto se lidé často a rádi utápí v minulosti. Protože „co by bylo, kdyby…“ Scénářů se dá najít nespočet. Já osobně se snažím věřit, že v životě se všechno děje z nějakého důvodu. Nejlepší nástroj, který jsem zatím na zastavení pitvání historie našla je podpora partnera 🙂 a snaha být plně v přítomnosti.

TŘETÍ CVIČENÍ…

…se zabývalo budoucností. Přenesli jsme se na oslavu 80. narozenin. Mluvili o nás zástupci nejdůležitějších sfér našeho života. Proč zrovna oslava 80. narozenin, ptáte se? S větším odstupem potlačuje člověk zaměření na detail a vnímá jen to důležité.

Ze všech sfér života jsem si vybrala řečníky:

  • Mamku, která mluvila o mně jako o dceři a vnučce.
  • Pozorovatele, který o mně mluvil jako o podnikatelce, šéfové, ale hlavně člověku, který dokáže pomoct druhým.
  • Johnyho, který zmiňoval mé kvality jakožto manželky.
  • A na úplný závěr jsem mluvila sama o sobě (ne že bych se tolik chtěla vychvalovat, jde o součást cvičení). 🙂

Co nejdůležitějšího jsem si uvědomila? 

Cvičení mi pomohlo ujasnit si, jaké jsou nejdůležitější životní role, které chci momentálně zastávat. Nikdo neříká, že se nemohou časem změnit. Už teď vím, že jednou určitě přibyde role: „matka„. Tedy, doufám v to. 🙂

Dříve jsem se hodně hnala za kariérou. Myslela jsem, že je skvělé šplhat po koroporátním žebříčku a být za hvězdu ve velké firmě. Po tříleté zkušenosti v korporátu si to už nemyslím. Nic proti korporátům, jen nejsou pro mne.

Uvědomila jsem si, že opravdu potřebuji, aby mi práce dávala hlubší smysl. Stále ještě hledám, o co přesně by mělo jít. Chtěla bych svou prací pomoct lidem. Vyřešit jim nějaký problém. Dělat je spokojenější. Zkrátka svou přítomností tady na světě udělat dobrou věc a kontinuálně své okolí ovlivňovat. Pozitivně.

Pokud byste ke cvičení oslava 80. narozenin potřebovali podrobnější info, můžete se podívat na video nebo článek z dřívějška.

A ČTVRTÉ CVIČENÍ…

…bylo už docela jednoduché. Vyplývalo totiž ze všeho zmíněného – především z oslavy 80. narozenin. Cílem bylo zjistit, kdo doopravdy jsme a chceme být.

Už jsem se vám přiznala dříve. Libuju si v různých testech a osobnostních cvičeních, protože se ráda poznávám (a poznávám ráda i ostatní, opravdu). 🙂

Pokud mohu doporučit zkratku, zkuste si udělat jeden z testů, které zmiňuju ve videu.

Bohatě by vám mohl stačit MBTI. Můj oblíbený.  A je zdarma.

Co nejdůležitějšího jsem si uvědomila? 

Ze cvičení mi vzešlo několik principů, které chci ve svém životě zavést nebo udržet.

Chci být stále pozitivní, empatická, chci se neustále učit nové věci a nasávat informace. Potřebuji ale zapracovat na umění žít v přítomnosti (ano, zase mindfulness). Ráda bych pracovala na své (ne)trpělivosti. A určitě si chci dlouhodobě osvojit přístup k životu ala Čtyři dohody od M. A. Ruize, tj.:

Nebrat si věci osobně. Nevytvářet si žádné domněnky. Nehřešit slovem. Dělat vše nejlépe, jak dovedu.

Vida. Konec sebe-reflexe je zde. 🙂

Teď se dostávám do poslední části.

Instrukce na poslední týden výzvy. Třetí týden!

CO DĚLAT VE TŘETÍM TÝDNU?

Bylo by ideální, abyste si společně naplánovali pohodové rande. Papíry o sebe-reflexi si určitě vezměte s sebou, abyste mohli přímo demonstrovat, na co jste si přišli.

Možná vám v hlavě ještě dozrávají některé důležité informace. Což je v pořádku. Nikdo z nás nemůže vše důležité vystihnout na papír za pár hodin.

My s Johnym máme v plánu jít na nějaké poklidné a pohodové místo. Napadla mě čajovna nebo prostě relax u nás doma. I když si myslím, že by místo mělo být neutrálnější, abychom neměli tendenci řešit sekundárně cokoliv jiného (pračka doprala, dnes musíme dopít mléko, aby nezkyslo atd.).

A tři základní pilíře našeho (vašeho) rande?

BÝT OTEVŘENÍ

Sdělit si i nepříjemné a negativní aspekty života.

Protože kdo jiný než partner by při nás měl stát a pomáhat nám stát se lepší verzí našeho já?

BÝT EMPATIČTÍ

Neodsuzovat, ale snažit se do druhého vcítit.

Protože kdo jiný než partner by měl chápat, jakým způsobem historie, současnost i budoucí přání ovlivňují to, kým jsme?

AKTIVNĚ SE ZAJÍMAT

Ptát se, snažit se porozumět a pochopit.

Protože kdo ze všech lidí na světě by měl mít snahu o nás vědět první poslední. Pozn.: Maminku nepočítám. 🙂

Držím palce a doufám, že objevíte spoustu věcí, které jste nevěděli, ale které významně posunou váš vztah na novou úroveň.

Protože… Ne, už vážně končím.

Doslova.

S láskou,

Vendi

Author: Vendi

Jste na správném místě, pokud jste ve vztahu, manželství, nebo jedno z toho plánujete. Mým cílem je přinášet vám inspiraci, aby váš vztah byl plnohodnotný a naplňující ❤. Prostě abyste s partnerem mohli žít „šťastně až do smrti“. Vím, zní to trošku jako klišé. 🙂 Ale sama jsem z rozvedené rodiny a ve svém okolí věčně slyším spíše negativní příběhy… Proto jsem se rozhodla, že chci ukazovat i to dobré.

Ráda vás uvidím i na mém Youtube kanále.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *