Mokoša: Jak mi mezigenerační setkání žen otevřelo oči?

Dobré věci se šíří ústně a nepotřebují marketing. Alespoň tak se pozná něco skvělého, co hluboce převyšuje běžný zážitek. Přesně tak se ke mně dostala informace o Mokoši. Šestidenním pobytu mimo civilizaci, na kterém byla má dobrá kamarádka a které Mokoša „změnila život k lepšímu“. To jsem ji citovala. Kdybych vám měla o Mokoši vyprávět u vína, mluvila bych spíše rozjímavým a klidným hlasem, i když oněch 6 dní rozhodně klidných nebylo. Necelý týden byl totiž plný emocí, uvědomění, podpory a nových pohledů, které člověk běžně neřeší.

Proto má Mokoša dovětek mezigenerační setkání žen. Celý „kurz“ bych shrnula jako prostor, kdy si můžete udělat čas na sebe. Zároveň máte možnost dozvědět více o sobě a probudit v sobě ženskou energii, kterou dnešní doba úspěšně potlačuje.

Už jsem o tlaku a zaměřenosti na výkon psala kdysi (Jak ženy ztrácí ženskost a neví, že ji mají hledat). V článku jsem měla několik úvah o ženství a snažila jsem se nás, ženy, podpořit, abychom si dovolily používat naši křehkou stránku osobnosti. Nejen ve vztahu.

A protože pro mě celá Mokoša byl jeden z nejsilnějších momentů v životě, ráda bych vám alespoň trochu nastínila, co byste mohly zažít, kdybyste jely také.

Drobná poznámka: Článek dnes bude psán především pro ženy, protože na Mokošu žádný muž jet nemůže. Nicméně muži mohou mít dnešní příspěvek jako inspiraci na dárek.

Bude to těžký úkol. Nechci prozradit příliš, abych vás nepřipravila o překvapení a zároveň chci odkrýt informací-tak-akorát, abyste získaly představu, co se bude zmíněných 6 dní dít. 🙂

Nejdříve: Co čekat?

Na Mokošu se dostanou v podstatě dva typy žen. Ty, které si ji vyprosí jako dárek vědomě (můj případ) a ty, které ji dostanou darem. Těm se říká „zavlečenkyně„. Zavlečenkyně jsou na začátku nedůvěřivé a v rozpacích, proč „zrovna ony dostaly takový dárek a co tím chtěl básník říci?!“ Program proto začíná pomalu a pozvolna.

Je důležité říct, že nikdo nic nemusí a všechen program je brán jako pozvánka a příležitost.

Velkou vypovídací hodnotu má rovněž dovětek, že jde o mezigenerační setkání žen. Jak už jsem říkala, na Mokošu nemůže jet žádný muž. Dokonce i o kuchyň se stará výhradně žena, aby energie jednotlivých prvků v programu nebyla narušena. Abyste potkaly muže, máte dvě šance – správce chatového objektu nebo náhodného pocestného. Dobře, tři. Když budete mít štěstí. Je třeba nezapomínat na popeláře. 🙂

Účastnice jsou vybrány tak, aby jejich skladba byla ideálně od co nejmladší (my měli 27-letou), až po nejstarší (v našem případě tuším 63-letou).

Spousta z nás měla velké obavy z 6 dnů strávených ve složení z ryze ženského kolektivu. I já se vždy bavila raději s muži a ženské kolektivy mám zafixované jako klebetnická a ukdákaná společenství, která nejsou nikterak zábavná, ani zajímavá.

Jak jsem byla bláhová! 🙂

Mokoša je vedena velmi zážitkově. Rozhodně nečekejte žádné dlouhé posedávání nebo biflování. Všechen program byl dělaný tak, abychom…

…měly samy o čem přemýšlet.

…si samy zodpověděly na důležité otázky, které si (raději) neklademe.

…se navzájem inspirovaly ze životních zkušeností a životních cest nás, účastnic.

…měly prostor dotknout se sebe v takových rovinách, na které bychom v „normálním“ životě narazily jen těžko.

Jaké jsou hlavní body programu?

Tady musím opravdu opatrně, ať neprozradím příliš.

Hlavní okruhy se týkaly velmi důležitých oblastí života, které řešíme asi každá, jen s rozdílnou intenzitou:

1. Ženská rodová linie

Spousta psychologů říká, že do sedmi let našeho života jsme ovlivňováni tím, co vidíme a slyšíme od rodičů a že je toto přejímání informací základem pro náš život. Rodiče tak mohou napáchat spoustu škod, i když v dobré víře a v plném nevědomí.

Mně se naši rozvedli, když mi bylo šest let, takže jsme s mamkou měly opravdu velmi blízký vztah. Někdy na konci střední jsem si dokonce říkala, že jsme jako Gilmorova děvčata. Byla jsem hrdá, že jsme nejlepší kamarádky. No, každý vztah má své mouchy. Až časem jsem si začala uvědomovat, co jsem od ní nevědomky přejala a co mi život komplikuje. Co není mé.

Na začátek bych ráda podotkla, že už několik měsíců rodinné vztahy aktivně řeším. Snažím se o odpuštění i pochopení. Myslela jsem, že už jsem daleko. Nebála bych se říct, že jsem věřila, že už mám hotovo. No, neměla jsem. Při jedné aktivitě se ve mně rozproudily všechny ututlané emoce z dětství a z období rozvodu. Při jedné části večerního programu jsem zjistila, že prostě nemůžu přestat brečet. Slzy se nekontrolovatelně řinuly ven a já byla ráda, že jsem sama. Vlastně, skoro sama.

Jen velmi okrajově jsem cítila přítomnost jedné další účastnice, což v onen moment nebylo podstatné. Důležitější bylo soustředit se na boj, který se mi odehrával uvnitř.

Ani nevím, jak dlouho jsme tam obě seděly. Ale byl to moc pěkný moment. Koukala jsem na mihotající plamínky teplého krbu, zatímco mi v tichosti kanuly slzy. Pak přišla chvíle, kdy jsme se na sebe obě podívaly. Věděla jsem, že chci důvod svého smutku dostat ven a že ona chce to samé, protože měla od pláče podobně mokré tváře.

Věříte na náhody? Já ne.

Jsem si jistá, že jsme si obě měly pomoct. A tak jsem si dovolila začít. Přes škytavý monolog a řadu přestávek na smrkání jsem dostala ven, co jsem potřebovala. Od té chvíle mi je dobře a věřím, že jsem srovnaná. S čistým srdcem mohu říct, že to tak opravdu cítím.

Na ženskou rodovou linii je v programu ještě jedno velmi zajímavé cvičení. Jako pozorovateli se vám odkryje nový pohled na fungování a postavení rodinných vztahů. Nikdo z nás nedokázal vysvětlit, co se právě v tomto bloku stalo, ale všichni můžeme říct, že skvěle fungoval. Až hrozivě přesně…

Největší uvědomění: Ať už byla výchova a vztah se ženami v našem rodu jakýkoliv, měly bychom být vděčné za život, který nám naše matka dala. Jen díky ní jsme tady. I když si žijeme svůj život a jsme (už) zodpovědné samy za sebe.

2. Muži v našem životě

Myslím si, že muži jsou v životě ženy obrovským tématem pro každou z nás. I když si myslíme, že některé vztahy máme vyřešené, nemusí tomu tak být.

Je dobré si uvědomit, co nám některé vztahy přinesly a čím nás obohatily. Díky všem bývalým partnerům jsme totiž člověkem, kterým jsme teď. To je dobrá zpráva.

Některé z nás si neustále vybírají ty samé typy, aniž bychom věděly přesně proč. Na Mokoše můžeme tento znovu a znovu objevující se vzor najít. Pokud mu porozumíme, můžeme jej změnit k našemu prospěchu.

Pro mě bylo velmi důležité si uvědomit, že jsem měla pěkné vztahy, za což mohu být vděčná. Všichni mí bývalí byli bezva kluci, se kterými jsme se rozešli v dobrém. Našla jsem pár vlastností, které by mi asi dlouhodobě vadily, kdybych s některými zůstala. Ale asi jsem uvědomělejší, než si myslím, protože můj manžel ani jednu z oněch „nejvíc negativních“ vlastností nemá. Naopak, má jejich pozitivní opaky.

Rovněž se mi povedlo definitivně v sobě uzavřít jediný vztah, který pozitivní nebyl. Také jsem o něm už psala (Proč některým bývalým poděkovat) a pobízela jsem všechny, abychom se i na špatné vztahy dívaly jako na část života, která nám dala cennou zkušenost. Jenže i s tímto uvědoměním jsem si pořád vztah nedokázala ukončit a vracely se ke mně negativní myšlenky a emoce.

Díky rituálu, který jsme na Mokoši prováděly, jsem byla schopná vztah v sobě opravdu uzavřít. Symbolicky jsem jej spálila v ohni. Nejsilnější moment pro mě byl, když jsem si o kamna popálila předloktí. Rána pro mě symbolizovala „poslední bolest, kterou jsem mu dovolila mi způsobit“. Jako zázrakem jsem ráno na ruce nenašla nic. Asi kouzlo, nebo co… 🙂

Důležité uvědomění: Ať už naše vztahy byly jaké chtěly, díky všem jsme se staly člověkem, kterým jsme teď.

3. Vím, kdo jsem a umím si naslouchat

Ženská energie je naprosto jedinečná síla, kterou je škoda, že jako ženy více nevyužíváme. Nemusíme mužskou „výkonnou“ energii odmítnou a plně ji nahradit ženskou. Ne. Klidně dosahujme cílů a buďme skvělé v práci.

Nicméně, je důležité umět využít i naši vnitřní ženu. Ženská energie se projevuje intuicí, naladěním se na druhého člověka (řekněme emočním sdílením), snahou pochopit, pečovat o druhé a být krásná se všemi svými nedokonalostmi, které nás dělají jedinečné.

V poslední části programu jsme si pokládaly otázku, jak vypadá naše vnitřní žena? Umíme jí naslouchat? Víme, jaká je a jaké má potřeby, tedy – jaké máme my potřeby?

Dostat se ke své ženě není vůbec jednoduché. V hlavě je šum, kde na nás útočí myšlenky jako:

• „měla bych být…“,
• „okolí očekává, že…“ 
• „co když nebudu dost dobrá…“

Mohla bych pokračovat, ale asi to všechny známe.

Já jsem svou vnitřní ženu objevila. Je to taková víla. Jen je ve všem „-ejší“ než já. Tím myslím krásnější, éteričtější, chytřejší, něžnější… A přesně v tom je můj problém. Vyznávám perfekcionismus. Až díky mé vnitřní víle jsem si uvědomila, do jaké míry snaha o dokonalost ovlivňuje můj život.

Pamatuju si, jak bylo krásné, když jsme společně s ostatními sdílely, jak naše vnitřní žena vypadá. Veřte mi, že po šesti dnech emocí byly tyto informace procházka růžovou zahradou a nikdo neměl problém promluvit.

Někomu se vnitřní žena neukázala. Některé na ni nevěřily. Pro někoho byla vnitřní žena jen jakási neurčitá mlhovina, která ještě nějakou dobu bude získávat své obrysy. Některé ženy měly svou vnitřní ženu jako divoženku, která je svobodná a rozhodně nechce plnit očekávání svého okolí. Chce být svá.

Své vnitřní ženy jsme pak srovnávaly se svým reálným já. Bavily jsme se, do jaké míry si dovolujeme se ukázat v této podobě. Asi vás nepřekvapí, že naprosté minimum žen žije životem své vnitřní ženy. I takové poznání je ale velmi oči-otevírající.

TIP:

Velmi silné jsou tzv. ženské kruhy. Jedná se o setkání žen, kde se můžete bavit o svých zkušenostech, radostech i starostech. Ženské kruhy mají svá pravidla a také svou sílu. Proto jsou ženské kruhy jedním z nástrojů, jak pomalu budovat svou ženskou energii.

Článek na toto téma najdete na tomto odkazu.

Nejdůležitější poznatky, které jsem si odnesla

Je jich mnoho a některé jsou natolik osobní, že si je ani netroufnu napsat, nicméně nejhlavnější poznatky jsou tyto:

• Každá žena (sebevědomá, vzpurná nebo křehká), řeší ve svém životě problém, který se jí zdá být jako největší na světě. Až v kontextu příběhů jiných žen přichází pokora a vděčnost za život, který má. Ani si nedokážete představit, jaké příběhy osud někomu píše. Na to by nepřišla ani Danielle Steelová.
• Ženy dokáží vytvořit skvělý kolektiv. Dokáží se smát, podporovat se, pohladit slovem a dotekem i se bavit o těžkých tématech jako je politika, ekologie nebo radioaktivní odpad. 🙂
• Každá žena může být hrdá na to, že je ženou. Máme intuci, rodíme děti, jsme krásné a silné, i když máme křehkou skořápku. Můžeme si vybrat, jestli chceme používat více mužské energie, nebo zda chceme setrávávat v ženské energii.
• Je velmi důležité užívat si přítomný okamžik. Pro mě je přítomnost odpověď na otázku: „Jak žít spokojený život.“ Minulost nezměníme („můžeme se ale poučit“) a budoucnost neovlivníme („člověk plánuje, život panuje“).
• Slzy nejsou špatné. Naopak. Když pláčeme, čistíme se zevnitř. Prý slzami čistíme duši.
• Byla velmi zajímavá a nová zkušenost, když jsem plně a soustředěně poslouchala příběhy a myšlenky některých žen. Když začaly plakat, plakala jsem také. Ale tuším šlo spíše o projev jakéhosi souznění. Což jde nám, ženám, skvěle. Nová úroveň empatie, prý.

Můj poslední zážitek souvisí se čmelákem a přítomností. Musím ho malinko rozvést, abyste měli kontext. Totiž, na Mokoši jsem seděla na louce a rozjímala. Najednou přiletěl zmíněný čmelák. A co umí čmeláci nejlíp? Bzučet… K mému překvapení mi automaticky vzal veškerou pozornost a já měla v hlavě jen a jen jeho hlasitý projev přítomnosti. Čmeláka jsem poslouchala asi pět minut, než mi došlo, že přesně to dělám i v běžném životě. Nekoukám na okolní krásu a život s vděčností, co všechno můžu vidět. Zaměřuju se na jednu věc, která ideální obrázek ruší a která mi plně zaměstnává pozornost.

Když jsem vědomě vypustila zvuk čmeláka a začala se bez myšlenek rozhlížet kolem, všimla jsem si ostatních malých broučků a zvířátek. Viděla jsem letět chmýří odkvetlé pampelišky ve větru. Viděla jsem listy stromů, jak se hýbou ve větru i paprsek slunce dopadající na louku skrz stromy. A cítila jsem šimrání čerstvého vzduchu, který mě naplňoval radostí.

Myslím, že tohle je cesta ke spokojenosti. Vděčnost a přítomnost.

Snad jste mě pochopili. 🙂

Tímto DĚKUJI…

…týmu žen, které Mokošu organizují. Ženy, jste skvělé!

Můj poslední odstaveček je drobná výzva všem dívkám i ženám, které si chtějí udělat čas pro sebe a dozvědět se o sobě něco nového. Rovněž ženám, které už svou ženskost mají, jen ji potřebují trošku rozdmýchat. Je to výzva ženám, které jsou dcerami, matkami i babičkami, protože každá z nás má ostatním co nabídnout.

A velké díky účastnicím, které byly odvážné na Mokošu jet. Některé musely překonat sebe sama a za to jim patří můj obdiv.

Bylo to krásné!

Takže, jestli se budete chtít podívat na stránky Mokoši, potom je odkaz tady. Já nemůžu jinak, než doporučit. Kdo nezažije, nepochopí. 🙂

S láskou,

Vendi